"„Kterou ruku podáváš?“
„ Do které ruky to bereš ?“, „Jak to držíš?“ a další podobné otázky, vyslovované často nepřirozeně káravým hlasem a občas doprovázené i zbytečným bolestivým plácnutím, jsou kupodivu i v současné moderní době jakoby nezbytným doplňkem výchovy dětí. Některé staré kultovní tradice stále přežívají a nepřirozeně více nebo méně znesnadňují zdárný vývoj mnoha dětí.
Dílo J.J. Rousseaua sice před dvěma stoletími roznítilo francouzskou revoluci a dalo jí smysl, ale v oblasti výchovy nebylo dosud plně pochopeno a využito. Čteme-li pozorně zejména Rousseauovy životopisné stati, nabýváme dojmu, že sám zřejmě patřil mezi jedince, kterým byla v dětství otázka „ Jak to držíš?“ často kladena s příslušnou tvrdostí a důsledností. Proto ve své knize o výchově Emila moudře radil rodičům i vychovatelům, aby od tohoto nepřirozeného nátlaku upustili, bude-li to třeba, až do jedenácti let věku. Doslova napsal: „ Nenavykejte dítě, aby podávalo jednu ruku více než druhou a aby užívalo jí častěji!“
Na základě nepříjemných zážitků z dětství zaujal Rousseau stejný postoj i k předčasnému a pedagogicky nezajištěnému učení čtení. Proto ve svém Emilu radil rodičům a vychovatelům, aby zbytečně nenutili do čtení děti pro tuto činnost nepřipravené. „ Přehnaný spěch má právě opačný výsledek, než který hledáme.“ To je odkaz stále živý a didakticky i pedagogicky nedopracovaný a neuzavřený. Výchovné postoje Rousseauovy byly hluboce vyváženy rozumově i citově, zdůvodněny vlastní zkušeností i dalším zaměřeným pozorováním, a proto zůstávají nadále pokrokové, i když se současným uspěchaným a znervóznělým generacím zdají být zastaralé a „ přehnané „. Snad právě tento spěch, oddalující rodiče od vlastních dětí, způsobuje, že zbytečně narůstají počty dětí s nerozvinutou řečovou dovedností a pohybovou obratností, že přibývá dětí nepřipravených na školu a že je mezi školáky i studujícími stále více špatných čtenářů i nečtenářů.
Vraťme se znovu k obvykle zbytečné a nevhodné rodičovské otázce „ Kterou ruku podáváš?“, která se nejčastěji ozývá při příchodu vzácné a milé návštěvy nebo při představování či loučení v různých dětských poradnách. Bývá to v okamžicích, které dítě silně citově vzrušují. A taky každé nečekané pokárání může v dítěti vyvolat citový zmatek a nejistotu s dalšími důsledky. Některé děti pak nejsou schopny odpovědět na zcela jednoduché otázky nebo výzvy, nejsou schopny zazpívat známou písničku nebo povědět jednoduchou říkanku. Nikoli proto, že by nechtěly, ale v dané situaci nemohou. A věnují-li jim dospělí nadále nadměrnou pozornost, často děti v nepříznivém smyslu mění i svoje jednání a chování – nemístně pláčí, trucují nebo se vztekají a zlobí.
Čím se vlastně dítě provinilo, když samovolně podalo svou levou ruku? Třeba v té chvíli drželo v pravé ruce nějakou drobnost. Nebo snad rodiče vylekali, že by jejich dítě mohlo být někým považováno za levoruké? Proč se stále ještě mnozí lidé podvědomě bojí některých projevů levostrannosti? Ano, v rámci společenské výchovy jistě rodiče doma v klidné pohodě svému dítěti prozradí, že tradiční „ správné“ společenské chování vyžaduje, aby se zdravilo jedině pravou rukou. Jenže „bontón“ se obvykle nedodržuje v mnohem závažnějších požadavcích, než je prosté podání ruky. Proč tedy dítě zbytečně neurotizovat? Proč bychom nemohli s úsměvem přijmout ruku, podávanou dítětem „přímo od srdce“?"