"Ze všeho nejdříve bych chtěla napsat, proč jsem si vybrala výše uvedené téma. Myslim si, že problematika romů je velmi důležité a aktuální téma v dnešní společnosti . Každý z nás si aspoň jednou položil otázku „ proč ti cikáni jsou tací?“ Protože kdyby nebyli tací, jací jsou, nebudeme je vnímat jako problém. Nebudeme je možná vnímat vůbec. Vždyť potkáváme mnoho lidí tmavých vlasů a snědé pleti a nevnímáme je. Setkáváme se s narážkami rom – nerom, tmavý – světlý, cikán – čech ….. Prostředí, ve kterém žijí, ve kterém vyrůstají či hledají přátele jim prostě neumožňují jinou alternativu, než že se k problematice romství nějak postavit.Všude kolem nás narážíme na projevy nesnášenlivosti, rasové nenávisti či přímo rasizmu.
Čas od času do našeho okolí přijde skupina snědých lidí, mluvící jakousi podivnou řečí. Odněkud se objeví, chvíli pobudou a pak zase zmizí neznámo kam. Romové. Lidé opředeni rouškou čehosi tajemného, podivného, neznámého. Snad se jich bojíme, snad nás odpuzují nebo přitahují naši zvědavost. Čas od času v kruhu našich přátel a známých vznikne debata o těchto zvláštních lidech. Každý v životě o Romech něco slyšel, kolují o nich vtipy a mnohdy drastické historky. Každý něco ví, zaslechl, zahlédl. A tak každý svou dílčí zkušenost doplňuje poznatkem druhých, stejně nepřesným a neúplným jako je jeho vlastní a vznikají fámy, legendy, i předsudky. Víme o nich pramálo. Žalostně málo. A přitom žijí zde. Jsou naši spoluobčané.

Přišli před staletími do Evropy, hledači lepšího osudu než jaký jim skýtala dávná Indie. Do feudálně rozdělené Evropy, kde každá píď země již někomu patřila. A tak za hranicemi měst a vesnic čekali na odpadky od bohatých stolů.

Učí se znát jistoty, které nikdo nepoznal. Ví, co je to rod. Znají cenu zrozeného života pro zachování rodu. Rodina je jistotou. Mnohost je zárukou přežití. Čím více je členů rodiny, tím méně je ohrožena. Množství je podmínkou štěstí. Bezdětná žena je bezcenná. Zmenšují – li se rodiny, jsou aspoň přátelé, hodně přátel. Jen nebýt sám. Být sám znamená být v nebezpečí. Od rodiny, stejně jako od mrtvých se neodchází. Největší trest je přec vyhoštění z rodu. A to je po staletí jistá smrt.

Je jenom dnes. Není včera a není zítra. Život probíhá v tuto chvíli. Změna místa a změna prostředí. Jen tak je naděje na přežití. Jedno neměnné prostředí přináší ohrožení. Nikdy žádný rom nevlastnil půdu, kterou by obdělával, která by určovala čas, orání, setí a sklizně. Kde by vybudoval svůj příbytek, kde by pohřbíval své mrtvé. Jediné, co někdy vlastnil bylo řemeslo. Jednoduchý nástroj, který lze ukrýt, rychle složit a prchnout. A i nástroj musí být takový, aby ho bylo možné oželet.

A najednou přicházejí dny, kdy hranice mezi nimi a ostatním světem jsou zdánlivě odstraněny. Celý svět je jim otevřen, mohou jít kam chtějí, nejsou již „ psanci postaveni mimo zákon „(Císařský dekret z roku 1697). Děti jim neberou na službu sedlákům, mohou se ženit s kým chtějí, mohou oblékat co chtějí (Asimilační opatření Marie Terezie 1761) mohou navštěvovat kdykoliv kterákoliv města a nejen mezi 7 – 8 hodinou ranní ( zak.č. 163/1941 ) a další."