"III. D u š e v n í k r i z e
Duševní krize nastává, jestliže se jedinec střetne s pře¬kážkou, kterou není schopen zvládnout vlastními silami v při¬jatelném čase a navyklým způsobem. Tento stav je spojen s na¬rušením a ztrátou duševní rovnováhy, jež sama o sobě není du¬ševní chorobou ani nemocí, ačkoli může v ní vyústit, pokud nedojde k řešení. Nejčastější zdravotní potíže, které souvi¬sejí s krizí jsou depresivní stavy, tenze a rozličné tělesné příznaky nemající objektivní podklad - bolesti hlavy, zad, žaludku atd.
Lidé, kteří mají při zátěžových situacích dostatek sil, jednají racionálně a bez zbytečných odkladů a průtahů - ti většinou psychoterapeutickou podporu nepotřebují. Obvykle krizové situace řeší sami nebo s pomocí svých známých a blízkých. Je obecně dobře známo, že danému jedinci nejlépe pomůže rodinné příslušenství, jež je pevné a stabilní. Naopak
nepevná a nestabilní rodina jednotlivce destabilizuje a nechrání před vnějšími zátěžovými vlivy. Obecně lze tedy říci, že bez stabilní rodiny není stabilního jednotlivce.
Nejčastěji se na lékaře obracejí lidé, nacházející se v akutní krizi, do které se dostali po náhlé, neočekávané situaci - těžká nemoc či ztráta blízkého člověka apod. Může jít také o krizi dlouhodobou, chronickou, v níž vyústila krize akutní. K manifestaci duševní krize dochází v situacích tělesného oslabení - horečnaté infeční onemocnění, nedostatečný příjem potravy, abusus alkoholu. Velkou skupinu pacientů žijících v chronické krizi tvoří ti, kteří somatizují. Objektivní nález těchto pacientů neodpovídá subjektivníám steskům. Jde v podstatě o způsob, jímž se pacient vyrovnává s dlouhodobou zátěží, s neoptimálním způsobem života či s obavami z budoucnosti.

IV. P s y c h o l o g i c k á i n t e r v e n c e
Chceme-li člověku v duševní krizi být nějakým způsobem nápomocni, měli bychom zajistit optimální podmínky pro náš nerušený hovor. Předem počítáme s tím, že rozhovor bude trvat
3O - 60 minut. Snažíme se jednat vstřícně a jistě, pacienta přivítáme a v klidu posadíme. Závažnost stavu, v němž se pacient nachází, můžeme odečíst již z výrazu pacientovy tváře, z jeho pohybů, plynulosti řeči atd. Chováme se tak,abychom pacienta získali na vlastní stranu, tak aby získal pocit,že jsme mu plně k dispozici, a snažíme se porozumět jeho situaci. Dále jej vyzveme, aby pohovořil o tom, co ho trápí. Pacienta přerušujeme jen při značně zabíhavém projevu. Inkoherentní řeč a sled myšlenek už sami o sobě podávají obraz skutečného stavu.(2) Při prvním rozhovoru zjištujeme, zda je pacient vhodný pro krizovou intervenci. To je tehdy, je-li schopen hodnotného kontaktu a nehrozí-li suicidium. Jsou-li během rozhovoru přítomné známky duševní poruchy, předáme pacienta psychiatrovi. Pacientovi se snažíme umožnit uvolnění negativních prožitků a emocí, kterých je plný. V této situaci jsou zcela normální některé doprovodné jevy - pláč, obviňování sebe i jiných... Můžeme dokonce krátkodobě zvýšit jeho utrpení, aniž bychom se obávali, že trpícímu člověku ublížíme. Pacient si uvědomuje svízelnost situace i to, že má právo být otřesen. V samém závěru rozhovoru by měl být pacient psychicky stabilizován a my bychom měli být orientováni v jeho problematice. Pacienta propouštíme tehdy je-li zklidněn a ví, co má dělat. Pacienta objednáme k dalšímu rozhovoru a zároveň ho informujeme o možnosti se v nouzi obrátit na linku důvěry.
Již dříve zmiňovanou psychologickou intervenci se snažíme zahájit co nejdříve a to z důvodů, že člověk v krizi nesmí zůstat sám. Ke zvládnutí duševní krize bývá třeba opakovaných setkání, v průměru 3 - 6, v průběhu několika týdnů. Na počátku jsou intervaly mezi nimi kratší než ke konci. Psychologickou pomoc končíme, je-li pacient plně sta- bilizován. Cílem naší léčby je překlenutí nejhoršího období krize. Pacient by se měl orientovat v nastalé situaci, měl by pochopit okolnosti, které ke krizi vedly. Po analýze těchto problémů může najít možná východiska.
V žádném případě se nesnažíme dávat rady nebo snad dokonce rozhodovat za samotného pacienta. Pacienta necháme volně o sobě hovořit, tak aby znovu nabyl schopnosti odlišovat a viděl nová východiska. Pacient by měl být s naší pomocí spokojen. Za žádných okolností by se však neměl stát na naší pomoci závislým. Krizovou intervenci ukončujeme po dohodě s pacientem, kterého připravíme na závěr tohoto zvláštního druhu pomoci, již by měl být kompetentní poskytnout každý lékař."