1.

Úvod

2.	Zdroje poznatků

3.	Typy lyží ve Skandinávii

3.1	Lyže typu jižního

3.2	Lyže typu arktického

3.3	Lyže typu severského

3.4	Lyže bahenní

4.

Sněžnice

5.	Lyže ve městech

5.1	Lyže Telemarské

6.	První novodobé závody

7.	Anversen Nordheim

8.	Christiania Ski-Club

9.	Lyžařské školy ve Skandinávii

9.1

Norská

9.2

Finská

9.3

Švédská

„Lyžařské školy ve Skandinávii
Norská škola lyžování převládala do roku 1924, roku I. ZOH. Prapůvodní technika byla vlastně zrychlenou chůzí s nepatrným využitím skluzu v každém kroku. I když v období před první světovou válkou se běžecká technika již více blížila vlastnímu běhu, tehdejší vybavení dnešní pojetí techniky příliš nedovolovalo. Používalo se poměrně dlouhých lyží (2,5-3 m) s vázáním z měkké kůže bez upevnění paty. Lyže držely na nohou pomocí zahnuté špičky zvláštní lyžařské obuvi. Z počátku se běhalo s jednou i se dvěma holemi. Tuto prvotní techniku charakterizuje jízda ve dvouoporovém postavení s malým využitím skluzu. Postavení běžce bylo vzpřímené, dolní končetiny téměř napjaté.
Ve sjíždění a zatáčení spočíval hlavní přínos norské školy v tom, že zavedla zatáčení lyží při jízdě ze svahu pouze pomocí nohou. Použití telemarského tvaru lyží umožnilo nahradit dosavadní strnulý způsob sjíždění, kdy lyžař sjížděl více v záklonu na třech opěrných bodech (nohy a jedna dlouhá hůl, kterou se brzdilo a částečně i zatáčelo), sjížděním ve vzpřímeném postoji bez pomocí hole. Telemarčané postupně vyvinuli dva velmi dokonalé způsoby zatáčení – kristianii a telemark. Mohli tak sjíždět rychleji a snadněji překonávat překážky. Norská škola obsahovala veškerou tehdejší techniku – běh, sjíždění, terénní skoky. Pro norskou školu jsou typické dvě stejně dlouhé lehké lyže telemarského tvaru s rákosovým vázáním a dvě hole, používané zejména při jízdě po rovině a do stoupání.
Finská škola se prosadila v období mezi roky 1924-1938. Je charakteristická celkově vyšším postojem, nedůrazným přenášením hmotnosti těla na skluzovou lyži a malým pokrčením skluzové končetiny. Odraz na odrazové lyži nebyl proveden příliš dokonale, v důsledku čehož zůstávala tato lyže na sněhu. Tato technika tak ještě nedokázala odstranit dvouoporové postavení při jízdě ve skluzu. Jednotlivé pohyby nebyly prováděny švihově, pojetí bylo více silové. Ve snaze co nejvíce prodloužit skluz s co největším vysunutím boků dopředu se uplatňoval hlavně běh střídavý stejnostranný (pasgang).
Švédská škola (skluzová) se vyznačuje skluzovou technikou v jednooporovém postavení. Tato technika se prosadila po roce 1946 po etapě určité stagnace ve válečném období. Vyznačovala se mohutným dokončeným odrazem s následným oddálením odrazové lyže od sněhu. Skluz byl podpořen švihovou prací dolní končetiny. Rovněž odpich holemi byl mohutný a působil po dlouhé dráze. Poloha trupu před odrazem se vyznačovala sníženým postojem, veškerý poměr pákových segmentů byl podřízen mohutnému odrazu.“