" S.P. Huntington
V 60. letech vymezil základní teze vztahující se k problematice vývoje moderní společnosti. Označuje tento rozvoj za obecný fenomén, který je nutno pojmout v historické perspektivě. Odlišuje modernizaci v oblasti ekonomické, sociální, kulturní a v oblasti politické; které jsou sice provázány, ale nejsou si podmíněny.
Politický rozvoj musí být samostatně definován kritériem institucionalizace. Všechny politické systémy potřebují ke svému rozvoji stabilní a autonomní instituce, jejichž charakter vypovídá charakteru politického systému. Za nejdůležitější rozdíl mezi politickými systémy Huntington považuje stupeň vlády (nikoliv formu vlády) – rozdíly v užívání konsenzuálních a konfliktních řešení sporů, stupeň integrace komunity, legitimita vlády, stupeň organizovanosti společnosti a institucí, efektivita a stabilita systému. V roce 1968 sepsal práci Politický řád v měnících se společnostech, v které za prvopočátek procesu modernizace a demokratizace označuje ekonomické změny (narozdíl od Shilse). V 50. a 60. letech se nerovnoměrnost vývoje ekonomického a politického (který zaostával) jevila v mimoevropských společnostech jako rozhodující. Koncem 60. let se tato nerovnoměrnost šířící se modernizace projevuje i v některých klasických rozvinutých demokraciích – např. sílící skotský a velšský nacionalismus ve VB. Huntington kritizuje názor, že rozvojovým zemím je při modernizačním procesu nutno poskytnout ekonomickou pomoc jako základní stabilizující prvek (viz politika pomoci ze strany USA). Ekonomický rozvoj a politickou stabilitu označuje za dva na sobě nezávislé cíle, přičemž pokrok v jednom směru neznamená nutně pokrok v druhém. Jako prvotní problém rozvojových zemí není podle Huntingtona dosažení svobody, ale vytvoření legitimního veřejného řádu (vlády).
Jako základ jednotné komunity spatřuje shodu zájmů v obecných rovinách, přičemž soudržnost komunity závisí na stabilitě a vlivu politických institucí, které brání jejímu rozpadu a regulují společenské konflikty (při absenci sociálního konfliktu nejsou politické instituce nutné). Míra institucionalizace závisí na komplikovanosti a komplexnosti společnosti, přičemž vyšší míra institucionalizace umožňuje zásadně reagovat vhodně na nutné změny v procesu vývoje společnosti. Problémy procesu modernizace neevropských společností v 20. stol. jsou příkladem neschopnosti tradičních institucí reagovat na nové sociální změny a potřeby. Míru institucionalizace určují 3 kritéria: adaptabilita institucí novým změnám; autonomie institucí; vnitřní soudržnost institucí. Nejtypičtějším příkladem modernizace bez výrazných radikálních zlomů a zásahů je vývoj britského politického systému.
Průvodním jevem modernizace je dále rozšiřování práva podílet se na politickém rozhodování ve spojení se snahou obyvatelstva podílet se na rozhodování, což má vliv na stabilitu systému. K prvkům podněcujícím tuto snahu patří vzdělání a ekonomický rozvoj, dochází k vytváření nových sociálních skupin a jejich zvýšené geografické mobilitě; což může působit vzhledem k neplnoprávnosti těchto skupin k ke zvyšování konfliktů a etnického napětí. Modernizace sebou podle Huntingtona nepřináší zákonitě demokratizaci, co lze říci, je to, že přináší změnu politických struktur. Což může být příčinou nestability rozvojových společností, je to výrazem vztahu stupně modernizace a rychlosti kterou tato změna probíhá (ve VB tento proces probíhal 183 let, v USA 89 let, modernizace zemí ve 20. stol. pouze něco okolo 30 let).
Huntington vytvořil typologii politických režimů, které se od sebe liší stupněm institucionalizace a mírou participace občanů na politických rozhodnutích
Občanská společnost: vstup sociálních sil do politiky je regulován stabilními a silnými politickými institucemi; společnost rozvinutá a schopná regulace; převažuje zde institucionalizace nad participací; dělí jí na 3 skupiny – organickou (slabá míra institucionalizace, např. Etiopie), - liberální (střední míra institucionalizace, viz Chile), - participační (vysoká míra inst., SSSR).
Pretoriánská společnost: charakteristická přímým vstupem sociálních sil do politiky; společnost se rozpadá; chybí zde role institucí – neregulovanost vysoké míry politické participace způsobuje nestabilitu systému; vysoká míra nátlakové impulsivní politiky, náchylnost k vojenským převratům a občanským bouřím."

Práce obsahuje 1 schéma.