"Krize stavovského systému a osvícenství v 18.století

V 18.století se prohloubila krize tradiční stavovské společnosti. Stále výraznější uplatňování podnikatelských vztahů, odpovídajících tužbě po poznání a uchopení pozemského světa, vyvolávalo u většiny evropských vzdělanců dojem, že konečně nastal věk rozumu. Vytvořil se osobitý světový názor zvaný osvícenství, charakterizovaný jednoznačným dějinným optimismem, vírou v lidský rozum, osvobozený od předsudků, pověr, nevědomostí i tradičních autorit, bezvýhradnou důvěrou k vědeckému bádání, jehož výsledky měly přinést i nápravu negativních společenských jevů. Osvícenci obhajovali náboženskou toleranci a byli stoupenci teorie přirozeného práva (právo vyplývající z řádu přírody a lidské přirozenosti, které všem lidem již v okamžiku jejich zrození zajišťuje ideální rovnost) a teorie společenské smlouvy (teorie státu, která pro přijetí formy vlády předpokládá uzavření hypotetické smlouvy mezi občany a panovníkem, na jejímž základě se jednotlivci vzdávají části svých práv ve prospěch všeobecného blaha, a to přenesením těchto práv na stát, resp. na panovníka). Osvícenství vycházelo ze dvou základních filosofických směrů: Z Descartova racionalismu, který přenesl do filosofie ducha matematicko-mechanistické přírodovědy, a z Lockeova empirismu, pro nějž byl příznačný noetický senzualismus, redukující veškeré lidské poznání na obsah lidských smyslů.
Ideologie osvícenství značně ovlivnila řadu tehdejších panovnických dvorů. Následkem toho vznikl osvícenský absolutismus. Podle teorie osvícenského absolutismu měl feudální panovník vyzbrojený ideami osvícenství a s pomocí neomezené centralizované státní moci rozumnými reformami měnit společnost, a tak řídit její hospodářský, sociální i kulturní rozvoj a zajistit blaho všech občanů. Hlavními rysy osvícenského absolutismu bylo zrušení stavovských výsad se snahou zavést rovnost před zákonem, vysoká centralizace a byrokratizace státu a podřízení církve státnímu dozoru.
Myšlenkami osvícenského absolutismu se řídili i habsburští panovníci, vládnoucí v českých zemích. Marie Terezie (1740-1780) hledala v osvícenských názorech na řízení společnosti a státu prostředek k překlenutí vzrůstajících problémů vojensko-politických a ekonomických, které vyplynuly z válek o rakouské dědictví (1740-1748). Postupně prosadila reformy ve školství, reformu urbariální a berní (tereziánský katastr), reformu vojenství. Zasáhla i do organizace soudnictví, prosadila zavedení jednotného systému měr a vah, jednotných celních tarifů i měny. S radikálnějšími reformami přišel její syn Josef II. (1740-1780), podle něhož rakouský osvícenský absolutismus obdržel pojmenování josefinismus. Většina z více než 200 reforem však svého tvůrce nepřežila. Nástupce Josefa II. na trůně, císařův bratr Leopold II. (1790-1792), byl nucen téměř všechny odvolat. Zachovala se jen reforma v oblasti poddanské otázky a náboženství (1781 - patent o zrušení nevolnictví a toleranční patent, který legalizoval augšpurské, helvetské i pravoslavné vyznání).
Po smrti Leopolda II. nastoupil na habsburský trůn jeho syn František I. (1792-1835), který byl stoupencem ostrého protirevolučního kurzu a jehož vláda je charakterizována utužením policejně absolutistického režimu. Od roku 1792, kdy rakousko-pruská koalice zahájila válečné operace proti revoluční Francii, se snažila vláda aktivně vystupovat proti vlivu francouzských revolučních idejí na vnitřní život habsburské říše. Politická policie začala prostřednictvím rozvětvené sítě tajných agentů a placených donašečů kontrolovat vnitřní život říše. Byla zavedena přísná cenzura a dohled nad cizinci. Česká měšťanská společnost ve své převážné většině zaujala k Francouzské revoluci odmítavý postoj.
Po ztrátě Slezska (1745) nabyla nových dimenzí manufakturní a živnostenská politika státu. V nové situaci bylo Čechám přisouzeno zaujmout postavení země s rozvinutou řemeslnou velkovýrobou, zejména plátenickou. Vládní místa usilovala této přeměně napomoci vydáváním předpisů o kvalitě výrobků, povoláváním cizích odborníků, zakládáním průmyslových škol, udílením státních subvencí začínajícím podnikatelům a omezováním tradičních práv cechů. V povědomí podnikatelského živlu se začaly postupně prosazovat zásady volné soutěže. V plátenictví (předení lnu a tkaní plátna), které představovalo nejvýznamnější průmyslové odvětví země, stále převládal primitivní faktorský systém (rozptýlená manufaktura). V tomto systému podnikatel dodával přadlákům a tkalcům surovinu k domáckému zpracování a platil je za odvedenou práci."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ