"Nejprve pár informací o autorovi :
Neznáme přesný rok narození ani úmrtí, s jistotou lze říci, že zemřel po roce 1463. Pocházel z chudé rodiny a vychován byl u svého strýce, po němž si změnil příjmení. Strýc mu umožnil studium na pařížské univerzitě, kde získal titul bakaláře a později i mistra. Záhy se dostal do konfliktu se společností a musel opustit Paříž.
Na rozloučenou napsal roku 1456 Odkaz , u nás známý jako „Malý Testament „. Po útěku z Paříže žil u dvora vévody Karla Orleánského jako jeden z dvorních poetů.
Později byl opětovně vězněn, dokonce odsouzen k smrti, ale podařilo se mu získat milost. Tak se mohl v roce 1641 vrátit do Paříže a napsat své stěžejní dílo„Velká závěť „ / Le testamente / .
Jeho osobnost popisovala Jarmila Loukotková v díle „Navzdory básník zpívá“ / a byla i jednou z překladatelů „Velké závěti“ /, stal se také inspirací pro postavu tribuna lidu v „Baladě z hadrů“ od Voskovce a Wericha.

Měla jsem příležitost přečíst si obě jeho díla, vskutku velmi zajímavá, svérázná a originální. Sama sice nejsem bohémský typ člověka, ani jsem nezažila podobné životní podmínky, ale to určitě není bezpodmínečnou nutností k porozumění a vcítění se. Časy se mění, emoce a reakce lidí zůstávají navzdory času přibližně totožné. Možná jen postupem modernizace a přetechnizovanosti „není v módě“ citlivost. Nehodlám se tu však zdržovat sentimentálním dílem , ale výtvorem smyslného renesančního stylu. Osobně dávám přednost realismu a romantismu, ale četla jsem i některá další díla z renesanční doby / F. Villona poprvé / . Ze všeho nejdříve bych ráda upozornila na skutečnost, jež mne v díle zaujala, a to, že básník„omlouvá“ svoje chování chudobou.

To logicky vede k dedukci bohatství = vždy štěstí a chudoba = vždy neštěstí. Je to poněkud „krátkozraký“ omyl. Kdo to tvrdí, buď byl vždy pouze chudý a nemůže tedy objektivně posuzovat opak a o bohatství sní jako o „pohádce“ , „zázraku“, který „vše vyřeší“. Bohužel, z velké části je to iluze. Je nediskutovatelné, že za peníze lze koupit mnoho věcí, však dost toho také koupit nelze / zdraví, radost, přátelství - nemyslím onen falešný obdiv – spíše vynucené pokrytectví, ale i skutečnou, upřímnou sympatii / . Možná lze vyrazit s kreditkou na nákupy a dostanete pár úsměvů prodavačky jako bonus zdarma, ale to není „to pravé ořechové“ -.“Nechudý“ člověk má také mnohem více nepřátel než přátel, a i u těch často uvažuje, zda kdyby „neměl ani floka“, neutekli by od něho jako od malomocného.
Takže, mít „jen“ peníze, je od života strašně málo, ač v něčem výhoda.
Můj názor také je, že když člověk má skutečně charakter, ani chudoba, ani bohatství ho „ nezkazí“. Lidská rozhodnutí činí a svou zodpovědnost nese každý dospělý a soudný člověk sám za sebe, a svádět to na okolnosti zavání slabošstvím.
Každý se v životě potýká s různými nevýhodami a překážkami, nikdo nemá ve všem štěstí / snad ne ani smůlu/ a udělat ze sebe „oběť“ kvůli jednomu pechu je zbabělost. Vždy záleží na onom člověku, jaký postoj k dané situaci zaujme. Na renesanci obdivuji úctu k rozumu / jenž je kromě schopnosti používat řeč a cítit emoce, hlavním důkazem lidskosti/ , odklon od patetických dogmat a fantazie víry, i tu vtipnost a optimismus .Život je beztak vážná věc -
a trocha veselí neškodí , ale vše má své světlo i stín. Někteří z autorů to s „rozumnou zásadovostí z vlastní humánní. iniciativy“ / ne kvůli Bohu , jako v gotice / , moc nepřeháněli a veselost vyústila ve vulgaritu. Inspirováni antickým Epikurem a na protest středověké askezi vše potlačované rozbujelo až o něco víc než obvykle.
/Každý styl- to už je jeho podstatou – něco zveličuje a zdůrazňuje./
U jednotlivých autorů je to patrné méně či více, Dante ve své „Božské komedii“ hříšnost ještě odsuzuje, zvlášť „ 7 smrtelných hříchů“ / pýchu, obžerství, zahálku, hněv, závist, lakomství a smilstvo /. Naopak rozverný Boccacio to bezstarostně „pustil z hlavy“a všechno obrací v žert a nevázanost, často až „nemravnost“. I Shakespeare vložil do úst svých „lidových“ postav /chůva/,Falstaff, řemeslníci ve „Snu noci Svatojanské“/ jadrnější mluvu, ale spolu s protikladem v ostatních „kultivovanějších“ postavách. – Inteligent nechť si domyslí,hlupák pochopí jen to, co je psáno „natvrdo“. Což je ale s ohledem na zdůrazňování rozumu poněkud paradoxní. Myslím, že i nadávat lze slušně – bez vulgarit, jenže každý má odlišný názor na to, co už je vulgární a co ještě ne, pro někoho je už zdvořilost pokrytectvím /smutné, ale i takoví lidé existují / ."