"A neplatí to jen v Číně a v říši zvířat – samozřejmě obrazně. Platí to samozřejmě v říši lidí, a to v každé zemi, v každé době a také v každé vrstvě společnosti. Vždycky a všude ti starší a starší rádi zapomínají, jací byli, když byli právě ve věku oněch tak často kritizovaných mladých. Jejich pokročilejší věk, množství životních zážitků, těch dobrých i těch horších, a někdy také počínající skleróza jim dávají zapomenout, že třeba právě oni sami byli často iniciátory různých lumpárniček nebo třeba jen obyčejných, někdy až neobyčejně trapných nedorozumění. S přibývajícími životními zkušenostmi se snad asi samo nějak zastírá a překrývá to, že kdysi ten samý malér, někdy i jen drobný prohřešek řešili úplně stejně a úplně stejně si, jako právě onen kritizovaný pulec, nabili hubu. A že právě jen opakováním chyb a vylepšováním jejich řešení je život jakž takž vycepoval. Někteří také ne, pravda …

Ono také v té době, když ony dnešní žáby byly ještě pulci, bylo všechno jiné, nějaké hezčí a hezčí a lepší. „Tenkrát byl zkrátka jinej svět, stromy byly větší a hezčí měly květ“ – holt to byli ještě mladí pulce anebo ještě dokonce úplně malí pulečci. Právě proto si přece z dětství lidé vybavují a pamatují obrovské stromy, které se jim dnes nezdají zas až tak obrovské – no, jsou velké, a ty závěje – no, ty byly přece až po pás a dnes jsou sotva po kolena – nepadá dnes nějak míň sněhu? Ne – jen ten pás mají asi o metr výš. A jak bezva bývaly sousedovy třešně nebo hrušky a jaká to byla legrace, když ječel pod stromem a nemohl na ně. To ti darebáci co mně včera orvali o hrušky, by si zasloužili pořádný výprask a ještě si na ně přijdu stěžovat do školy, až o na ně všichni vědí. Nedostali jste náhodou tenkrát kdysi také pořádný výprask? Ale co by! To bylo jenom takových pár za ucho a tak. Ale zadek vás bolel tak ještě týden potom, že? No, to když jsme tenkrát, tak to jsme potom, no to jo, to už bylo horší… Kolik žab to před dnešními pulci přizná? Jo, některé jo. Asi ty opravdu chytré, životem poučené a hlavně moudré. Co totiž jde ještě víc na nervy pulcům než to věčné poučování a to věčné a nekonečné „to když my jsme byli mladí.“ A na to okamžitě letí zpátky – ale dnes je jiná doba. Ano, v miliónu záležitostí je opravdu jiná doba. Ono, dnešní žáby neřešily a ani nemohly řešit problémy dnešních pulců. Ono to ani technicky není proveditelné, pokrok nelze zastavit a výdobytky dnešní společnosti vždy opravdu nebyly. S tím nastupuje řada jak obecných, tak speciálních problémů této doby. Ale základní pravidla soužití lidí ve společnosti, základní pravidla slušnosti a obyčejné „lidské gramotnosti“ zůstávají stejná už od dob pražab a prapulců. Možná je potřeba, aby žáby pozapomněly na pulčí vlastní nedokonalosti a předávaly ty své žabopulčí vzpomínky mírně zidealizované a aspoň trochu hezčí než opravdu byly skutečné prožitky. Proč? Třeba proto, aby svět kolem nás nebyl čím dál krutější, syrovější a aby v něm zůstalo aspoň něco hezkého a laskavějšího.

Nechtějí, aby si ti jejich potomci na tom samém problému vylámali zuby, a chtějí je svým způsobem chránit. Chtějí, aby pokračovali tam, kde oni končí, ale zapomínají, že řada životních zkušeností se nedá předat rozumováním, to se musí prožít a zažít, aby mohli zase poučovat a otravovat další generaci. Samozřejmě v dobré víře, že pomohou a ochrání je před špatnými vlivy.

A tak to funguje už po staletí. Je to věčný konflikt odcházející a nastupující generace. Je to téma velmi rozsáhlé a obsáhlé a týká se opravdu, ale opravdu každé oblasti lidského života. Jak rodinného života, práce, lásky, výchovy dětí, no prostě všeho, na si kdo vzpomene. Všude se totiž generace střetávají a žáby občas rády zapomínají, že kdysi byly pulci. Bylo to tak, to tak a bude to tak."