"Děj začíná r. 1348, když kvetoucí a bohatou Florencii postihl mor. Asi sto tisíc lidí zahynulo. Když nemoc řádila nejkrutěji, odešlo z města sedm mladých a urozených paní spolu s třemi neméně urozenými mladíky na venkov. Strávili tam 14 dní na svých letohrádcích, v stinných zahradách s fontánami a jezírky. Dobře jedli a pili a povídali si příběhy. Každý den každý vyprávěl (kromě pátků a sobot věnovaných zbožnému rozjímání) příběhy nejrozmanitější, krátké i dlouhé, smutné i veselé, rozpustilé, někdy i trochu nudné.
Jedná se o rozsáhlé prozaické dílo, poznamenané mnoha rozpory své doby i svého autora. Na jedné straně byly hodnoty této knihy uznávány, byla pokládaná za základní nebo přímo zakladatelské dílo italské a renesanční prózy vůbec. Na druhé straně však ještě za autorova života už mnozí nazvali tuto knihu „arcikuplířskou“, tj. dílem imorálním, znemravňujícím nebo dílem, které věcně zobrazuje „mravní úpadek své doby.“
V díle převažují milostné příběhy, je zde využíváno satiry, ironie, rčení. V překladu se vyskytuje i obecná čeština.
Je to kniha o životě a lásce, především o lásce k životu, je prosycena radostí, humorem a vtipem. Důležitá je také příroda, rozum, smysl pro pravdivost. Pointy příběhů směřují k oslavě všeho lidského a k výsměchu pokrytectví, ke kritice měšťanstva, duchovenstva – především mnichů. Objevují se zde znaky renesance jako např. kult smyslů, příklon k pozemským radostem (ne k božských).
Autor lásku smyslů, lásku rovnou vášni nepokládal za žádný přestupek proti mravnosti. K těm, co podlehli osudové síle lásky, se sklání s pochopením, se shovívavostí. Tělesný akt je pro Boccaccia naprosto přirozeným vyvrcholením lásky, a jestliže v něm vůbec vidí hřích, pak je pro něj hříchem přirozeným.
Boccaccio patří bezesporu společně s Pertrarcou mezi zakladatele světové renesance. Jejich díla, ač mnohokrát kritizována, patří ke skvostu renesanční literatury."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ