"Úvod
Každá kultura má své specifické zvláštnosti v neverbálním chování. To jsou velmi důležité prvky v komunikaci a je nutno jim věnovat pozornost, abychom se nedostali do potíží, protože každá kultura si může určitý symbol vykládat úplně protichůdně. Člena jedné kultury může jedna věc urážet a příslušníka jiné kultury nechat naprosto lhostejným.
Odlišně může být vnímána chůze. Lidé z jedné kultury mohou posuzovat chůzi lidí z jiné kultury jako vyzývavou, sebevědomou. Jinak mohou být vykládány pohyby ramen, rukou, křížení nohou.
Běžné neverbální projevy bývají součástí ceremoniálního chování a liší se v celé řadě prvků. Některé rozdíly mohou být patrné už na první pohled. Například výrazná gestikulace a afektovanost v pohybech u jižních zemí na rozdíl od zemí severní Evropy. I chování žen je odlišné v různých kulturách.
Oční kontakt
Ve střední a severní Evropě, v USA a v Kanadě je přímý oční kontakt považován za projev poctivosti. V Japonsku je dlouhotrvající pohled z očí do očí naopak znakem neúcty. Proto se podřízený nemůže dívat svému šéfovi přímo do očí, ale o něco níže, asi na krk s mírně ukloněným tělem. Dokonce i děti ve školách jsou instruování, aby svůj zrak upírali do oblasti třísel u svých učitelů. V Portoriku se zas děti nesmí vůbec dívat dospělým do očí.
Gesta
Gesta jsou velmi odlišná v různých kulturách. Například vertikální kývání hlavou v Bulharsku znamená ne, na rozdíl od jiných kultur. Pokud v Evropě před někým plivneme, dáváme tím najevo, že jím pohrdáme. Podobný projev v některých zemích střední Afriky znamená projev úcty (Masajové). V Japonsku se zase na venkově ještě stále můžeme setkat s projevováním úcty takovým způsobem, který se Evropanovi může zdát provokujícím, a sice syčením.
Mimika
Američané mají heslo „vždy s úsměvem“ (keep smiling). Přitom tím nic významného nesledují. Němci úsměvy spíše šetří. Japonci jsou vedeni k výrazné kontrole svých emocí (ve stresových situacích je spíše akceptován úsměv nebo smích, ale ne mračení nebo pláč). Když se usmívají Číňané, ještě to neznamená, že mají dobrou náladu nebo dobré úmysly, protože v Číně to může být projev vzteku skrytý za masku úsměvu. V Evropě a v Severní Americe jsou chlapci už od dětství vedeni k tomu, aby ovládali svůj pláč na rozdíl od dívek. Dívky v Americe zase jsou vedeny k tomu, aby nedávaly najevo svůj vztek. Výsledkem takové odlišnosti ve výchově je, že většině mužů
je nepříjemné, když vidí ženu, která se vzteká, a ženám je zase nepříjemné, když vidí muže plakajícího kvůli bolesti (tolerován je pláč kvůli ztrátě někoho blízkého). V některých zemích se patří, když muži pláčou v rámci smutečního ceremoniálu, v Evropě by to bylo považováno za nepřiměřené, ale za přiměřené se považuje ceremoniální pláč žen."