"3.1. Výtvarné umění na počátku 20. století
Abstraktní umění nevzniklo z ničeho nic a ze dne na den a než se dostaneme k jeho vzniku, bylo by vhodné připomenout si situaci v umění na počátku 20. století. Pro přelom 19. a 20. století byl typický vznik řady nových směrů, docházelo k přehodnocení pohledu na svět, na hodnoty a díky vzniku fotografie a prudkému rozvoji vědy došlo i ke změně pohledu na umění, které se autentičností a přesností nemohlo fotografii rovnat. Umění již tedy nemělo ukazovat reálně. Díky tomuto posunu ve vnímání, vznikla řada směrů, které se již nezaměřovaly na téma, ale na výrazové prostředky.

3.1.1. Fauvismus
Prvním takovým výtvarným směrem byl fauvismus, ve kterém se spojili „žáci z ateliéru G. Moreaua a z Academie Carriére s mladými malíři, kteří přišli do Paříže z Chatou nebo z Le Havru.“ Jméno směru pochází od kritika Louise Vauxcellese (le fauve = šelma), který jej poprvé použil v roce 1905 na pařížském Podzimním salónu, nicméně to již skupina několik let tvořila. Mezi hlavní představitele patřil H. Matisse, A. Derain, A. Marquet, M. Vlaminck, O. Friesz, R. Dufy, G. Braque, K. van Dongen a G. Rouault. Skupina nevytvořila žádný program, jejím cílem byla čistá barva, naprostá harmonie mezi výrazem a kompozicí, kdy síla měla vycházet z barevné plochy. Barvy byly zářivé a čisté a kontrasty silné.

3.1.2. Expresionismus
Tímto termínem označil vydavatel berlínského časopisu Der Sturm H. Walden v roce 1911 „všechny tehdejší moderní umělecké směry jako kubismus, futurismus i abstraktní umění.“ Opět nešlo o přesný program, ale o generační vzpouru proti „secesi a impresionistickému naturalismu… a současně také o reakci na rostoucí sociální napětí a kulturní a psychické konflikty, které s sebou nesl moderní život.“ Hlavním cílem expresionismu bylo nalezení smyslu lidské existence.

Období expresionismu se dá chronologicky rozdělit na tři období. Prvním jsou roky 1885 – 1900, které byly především reakcí na naturalismus a impresionismum a hlavním představitelem byl V. van Gogh, H. Toulouse-Lautrec, E. Munch, J. Ensor a F. Hodler. Typická byla precizní kresebnost, která přecházela až do karikatury a velká barevnost.

Do druhého období patří činnost drážďanské skupiny Die Brűcke, jejímž zakladatelem byl E.L. Kirchner, členy pak E. Heckel, K. Schmidt-Rottluff, M. Pechstein a E. Nolde. Tato skupina byla ovlivněna francouzskými fauvisty, věnovala se nejprve grafice (do roku 1910) a později i malbě a její činnost ukončila 1. světová válka. Do této éry patří i tvorba mnichovské skupiny expresionistů Der Blaue Reiter, kterou založil V. Kandinsky a F. Marc v roce 1911. Členy dále byli A. Kubín, P. Klee, A. Javlenskij, M. Verefkinová, G. Műnterová a A. Macke. Tvorba této skupiny sahá od romantické představivosti až k čisté abstrakci, cílem bylo ukázat duševní pravdu, důraz byl kladen na barvu a duchovní rozměr.

Třetím obdobím jsou pak první léta po roce 1918 před nástupem klasicismu. K této expresionistické generaci se hlásí např. O. Dix, G. Grosz nebo M. Gromaire.

3.1.3. Kubismus
Název tohoto směru pochází – stejně jako fauvismus – od kritika L. Vauxcellese, který při kritice obrazů G. Braqua použil výraz „bizarreies cubiques“ – kubistické bizarnosti a malíři tuto přezdívku použili jako programové heslo. Kubismus se dá rozdělit do dvou období – analytický kubismus (1910-1912) a syntetický kubismus (1913-1914). Prvnímu období předcházelo jakési přípravné období, kdy Picassovu a Braquovu tvorbu ovlivňoval Cézanne a černošské sochařství. Toto období bývá označováno jako „tzv. negerské období 1907-1910“ . Sem patří slavný Picassům obraz Avignonské slečny, kde – po vzoru negerské skulptury – použil Picasso deformaci tvaru a jeho redukci na geometrické prvky. Právě v rozbití tvaru hledá kubismus podstatu všeho."