"ÚVOD
Fustel de Coulanges si stanovil za cíl odhalit principy a pravidla, kterými se řídila řecká společnost (10), a v díle Antická obec toho plně dosahuje. Aby popsal, jak fungovala společnost v antických obcích, vrací se do doby dávno před jejich vznikem. Popisuje myšlení a náboženství starých, právě to je podle něj klíčem k pochopení později utvořených společenských organizací. Analýzou náboženských představ vysvětluje antické instituce, podobu práva, vztahy mezi různě postavenými obyvateli jedné obce i mezi obcemi navzájem. Ve své studii vychází z názoru, že každé změně institucí či společenského uspořádání vůbec předchází změna smýšlení obyvatel. Existence určitých zákonů tak neovlivňuje uvažování občanů, naopak je sama jeho důsledkem. Autor se proto při výkladu proměny společnosti snaží postihnout její jádro, totiž proměnu smýšlení, a protože předpokládá, že jeho výrazem je podoba institucí, jsou mu ony cestou, jak ho odhalit. V neposlední řadě vyvrací stereotypní představy současného člověka o životě ve starověké Antice a varuje před srovnáváním naší společnosti a společnosti starých, které nebere v potaz odlišné chápání svobody.

KNIHA PRVNÍ- DÁVNÁ NÁBOŽENSTVÍ
Kapitola první- Náboženské představy o duši a smrti
Staří Italové a Řekové věřili, že duše je po smrti nadále spojená s tělem, neodchází do jiného světa, ale zůstává v blízkosti živých. Aby nebloudila a nestala se strašidlem, tělo musí být správně pohřbeno dodržením tradičních obřadů a vyslovením stanovených formulí. (16) „Uzavíráme tuto duši do hrobu.“(15) zněla jedna z nich, a autor ji uvádí právě jako důkaz toho, že v náboženských představách starých sídlí v hrobě tělo i duše zemřelého.
Kromě toho, že bylo podmíněno pohřebním rituálem, posmrtné štěstí záviselo také na pozůstalých a jejich schopnosti naplnit potřeby mrtvého. „U Řeků bylo před každým hrobem místo, určené pro zabíjení a vaření masa oběti. Římský hrob měl dokonce svou culina, jakousi zvláštní kuchyň pouze pro potřebu mrtvého.“ (19) Zodpovědnost živých vůči mrtvým, či přesněji potomků vůči předkům, mezi nimi tvořila vzájemné pouto, které bylo zásadní pro celou společnost starých a její instituce. Zároveň vědomí, že po smrti je člověk cele odkázán na jiné, vyvolávalo obavy z možnosti nesprávného dodržení rituálů a strach silnější než ze samotné smrti. (16) To vysvětluje, proč byli někdy velcí provinilci trestáni odnětím pohřbu. (17)
Kapitola druhá- Kult mrtvých
Z povinností vůči předkům vznikl kult mrtvých, náboženství smrti. (20) Mrtví byli bez výjimky uctíváni jako podzemní bohové. (20) Jejich štěstí záviselo na plnění povinností potomky, kteří se báli, že pokud potřebné neučiní, duše nespokojených vyjdou z hrobů, aby je mohly sužovat. (22)
Kapitola třetí- Posvátný oheň 25
V těsném vztahu s kultem mrtvých byl kult ohně. Splývaly natolik, že v představách starých tvořily jediné náboženství. (31) Kult ohně lze nalézt jak na indickém poloostrově, tak na středozemním pobřeží, což dle autora dokazuje, že existoval už v době společných árijských předků starých. (29)
V každém řeckém i římském domě se nacházel oltář s ohništěm, na kterém hořel posvátný oheň. Je možné, že původně, když byli mrtví pochováváni v domech, oheň symbolizoval jejich vždy bdělé duše. (32) Tento oheň byl bohem, ochráncem rodiny. Mohl být vytvořen pouze za pomoci určitých rituálů a udržován pouze určitými druhy dřeva. (30) Jedenkrát do roka býval rituálně uhašen a znovu zapálen, mimo tuto příležitost však nesměl vyhasnout: Oheň na oltáři přestal hořet, jen když vymřela celá rodina. Vyhaslý oheň a vyhaslá rodina byly u starých synonymní výrazy.” (25)"

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ