"1 Časovost v životě člověka
Každý lidský organismus podléhá stárnutí. Biologické zákonitosti tak spoluvytvářejí časovost jako vnitřní vlastnost vědomí a podílejí se na tom, jakým způsobem člověk vnímá běh času. Časovost je vedle toho v životě člověka přítomna také v podobě její společenské organizace. Ta může primárně vycházet z daností biologické časovosti, avšak její pojetí, výklad a legitimace již nejsou dány, nýbrž naopak kulturně podmíněny. Tak přestože se v každé společnosti setkáme se střídáním ročních období a ve všech společnostech mimo polární oblast také s pravidelným střídáním dne a noci, nikoliv každá z těchto společností rozděluje den do dvaceti čtyř hodin a orientuje se pomocí kalendáře.
Smrtelnost lidského organismu, jehož existence začíná a končí, vyjadřuje lineární plynutí času. Opakující se střídání ročních období je naopak charakteristické svou cykličností. V životě člověka se tak objevují dvě zcela odlišné roviny časovosti.

2 Člověk v běhu času
Existence jednoho lidského organismu je konečná, avšak proud času pokračuje i po jeho smrti. Další část textu se zabývá tím, jakým způsobem je v různých typech společností život konkrétního člověka vztahován k tomuto přesahujícímu proudu času a jaký význam je v jeho rámci připisován jednotlivým událostem.

2. 1 Regenerace času v archaických společnostech
V archaických společnostech v podstatě neexistuje žádná profánní činnost a vždy se předpokládá, že „všechny náboženské úkony byly zavedeny bohy, héroy civilizátory nebo mytickými předky.“ Archaický člověk tyto úkony vědomě a záměrně opakuje, tím se „přenáší do mytické doby, kdy byly archetypy poprvé zjeveny“ a ruší profánní čas. Teprve opakování mytických vzorů dává lidským úkonům smysl, což je v rozporu s dějinností a historickým pojetím času. Inovace nejsou vůbec přípustné nebo jsou přinejmenším považovány za bezvýznamné.
Mircea Eliade vysvětluje opakování a cyklickou strukturu času archaického člověka pomocí „lunární perspektivy“ a ukazuje přítomnost lunárních rytmů ve veškerém jeho dění. Analogii nachází také v samotném osudu lidstva, přičemž jednotlivé měsíční fáze vyjadřují jeho zrození, růst, upadání a zánik. „Stejně jako není nikdy definitivní zmizení měsíce, protože po něm přichází měsíc nový, není definitivní ani zmizení člověka; a zvláště zmizení celého lidstva.“ Tato cyklická koncepce je tak především vyjádřením neustálé regenerace času, jenž archaický člověk zajišťuje prostřednictvím opakování nebeských archetypů. Součástí systému periodické regenerace času je pojetí a organizace roku spolu s předpokladem každoročního opakování Stvoření."

Katedra sociologie a andragogiky

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ