"Úvod
Třetí část knihy Moc, peníze, právo je věnována, v souladu s názvem dála, otázce práva. Profesor Jan Sokol se v deseti na sebe navazujících kapitolách zabývá úlohou a vývojem práva od archaických po moderní společnosti. Ukazuje, že přestože se právo oddělilo od oblasti mravu a morálky, stále s nimi úzce souvisí.
Referát je rozdělen na dvě části. První zahrnuje kapitoly zabývající se vývojem právního myšlení, kapitoly věnované právní teorii, systému práva a problematice lidských práv jsou obsaženy v druhé části referátu.

I.
Lidská společnost se před některými činy potřebovala chránit vždy, tedy také předtím než byly vytvořeny podmínky ke vzniku práva. Profesor Sokol popisuje, jak v různých obdobích společnost nakládala s těmi, kdo zabili.
Protože povinností rodiny bylo pomstít zabití některého z jejích členů, nezřídka se po vraždě objevovala jakási řetězová reakce. Když byl vrah zabit, pozůstalí chtěli pomstít jeho smrt a vše se opakovalo. Ve snaze tomu zabránit vznikl postupem času tzv. azyl. Místo, kde se mohl ten, kdo zabil, uchýlit. Azyl byl důležitým krokem na cestě k právu, neboť umožňoval odložení pomsty. Právě na něj také navázala pozdější funkce vyjednavače. Vyjednavač se snažil domluvit s rodinou zabitého na náhradě, wergeldu.
Člověk zastávající ve společnosti funkci vyjednavače byl respektovanou osobou. Profesor Sokol v této souvislosti hovoří o společenském tlaku, bez kterého by institut vyjednavače nebyl umožněn. S přechodem k instituci soudce byl pak tento tlak ještě zesílen. Mstitel se může s pachatelem setkat před soudem, aniž by jej ohrozil, a výrok soudce je přijímán jako platný. Nyní je rozlišováno mezi násilím a trestem jako oprávněným násilím, po kterém už nenásleduje pomsta. S oddělením trestu od násilí je možné lišit také zločin. Právo může používat násilné prostředky, rozdíl je však v tom, že se tak neděje z vůle mstitele, nejde o pomstu.
Nejstaršími dochovanými právními dokumenty jsou právní kodexy a profesor Sokol čtenáře podrobněji seznamuje se čtyřmi z nich. Těmi jsou Zákoník Mojžíšův neboli Tóra, Zákoník Manuův, Zákoník Chammurapiho a Zákon Dvanácti desek. Zákon Mojžíšův a Zákoník Manuův ještě „neoddělují předpisy náboženské a kultovní od vlastního práva a představují tak nerozdělený náboženský a kulturní celek dané tradice.“ Zákoník Chammurapiho je chronologicky nejstarší, přesto už je jeho obsah spíše profánní. V Zákoníku Dvanácti desek profánní látka zcela převažuje a lze v něm rozpoznat jistou snahu o systematizaci práva. Proces systematizace práva zde však byl na úplném počátku a ani dnes jej nelze považovat za ukončený."