"Nadja (1928)
Breton André
Nadja je první z autobiografických knih André Bretona, francouzského spisovatele a jednoho z otců literárního surrealismu, který ve dvacátých letech 20. století manifestoval nový způsob zaznamenávání zkušeností a opovrhování literaturou (tuto proklamaci surrealismu musíme označit za přinejmenším diskutabilní, neboť literární surrealismus byl od počátku skoro až „aristokraticky“ literární).
První věta knihy: „Kdo jsem?“ nás již připravuje na styl Bretonova díla. S postupující četbou vnikáme do situace André Bretona, pařížského intelektuála. Breton Nadju napsal jako jakýsi „deník“- v uvozovkách proto, že kniha nenese výsostné znaky formy deníku (Breton by si kvůli svým surrealistickým zásadám nemohl dovolit psát knihu s pevnou literární formou), je to spíš jakýsi záznamník. Breton nezaznamenává systematicky den po dni příběh určitého svého životního období, základní dělicí jednotky knihy, odstavce, přinášejí různé postřehy, myšlenky a mikropříběhy Bretonovy mysli. Ústředním motivem útlé knížky je zajisté Nadja, žena, se kterou se Breton setká při jedné literární toulce po pařížských ulicích. Již první setkání, první pohled do očí té dívky Bretona fascinuje. Nemůže jinak než ji oslovit a tak se začíná podivný vztah-nevztah, naplněný zvláštním citem, ne láskou, spíš nepřiznanou posedlostí a přitažlivostí. Nadja je vskutku zvláštní bytost. Do Paříže přišla z venkova bez jasného cíle a vůbec představy o svém životě. Potlouká se, střídá práce, partnery. Breton ji taktéž zaujme, vypráví mu o sobě, naslouchá Bretonovým intelektuálním vizím. Po první schůzce následuje další a další, pak večeře, společné toulky nočními ulicemi. Nadja začíná ovládat Bretonovu mysl. Ten před svou manželkou nic netají a pokračuje ve schůzkách s bezprostřední dívkou. Co vlastně Bretona k Nadje přitahuje? Sám si není jist, váhá, ale nakonec dochází k závěru, že ji nemiluje, že to není opravdová láska. Na druhou stranu ji odmítá považovat za jakýsi svůj krátkodobý rozmar a nedokáže přestat se s ní scházet, ač jej občas setkání s Nadjou přivádějí do rozpaků. Dívka je totiž absolutně prostá pozemských pout, je svobodná, na ničem nezávislá (kvůli tomuto přístupu také většinou bez prostředků, kdyby byla obyčejným člověkem, dalo by se říci v tíživé existenční situaci). Do většiny věcí se vrhá po hlavě (stejně jako do vztahu s Bretonem), nechává se unášet proudem života, svých citů a podvědomí. Breton je proti ní člověk velmi usedlý a surrealistická extempore se odehrávají pouze v intelektuální rovině jeho mysli. Bretonovo nekonformní myšlení poněkud kontrastuje s jeho konformitou intelektuála. Je přesvědčený trockista, vzyvatel revoluce, opovrhuje dělníkem a jeho prací, kterou považuje za příčinu nesvobody lidí. Nadja odmítá hledět na prosté věci, chybí jí onen bezpečný pocit sebezáchovy, díky němuž se Breton a jeho přátelé „drží stranou spokojujíce se s odvrácením hlavy“. Nadja se nevzdává svého svobodomyslného přístupu k životu ani v Bretonově přítomnosti a některé její výstřelky Bretona vskutku vyvádí z míry. Neušetří jej ani vyprávění trapných a ponižujících epizod ze své minulosti, ač dobře ví, že jej to nadmíru rozčiluje. Je to opravdu zvláštní vztah, nebo spíše hledání vztahu mezi diametrálně odlišnými osobnostmi. Breton toto hledání podává jemným poetickým stylem, podbarveným záblesky jedinečné tehdejší atmosféry města nad Seinou, která silně čtenáře zasahuje. Hledání nakonec ústí do ztracena, zdá se, že milenci nenašli jedinou možnou garanci svého vztahu, lásku „tajemnou, nepravděpodobnou, jedinečnou, ohromující, lásku nade vší pochyby“, jak píše Breton. Nakonec po půl roce se spolu rozchází. Breton se po čase dozvídá, že Nadja skončila po několika svých extrémních výstřelcích v blázinci. To mu slouží k tomu, aby na papíře rozehrál rozsáhlou kritiku poměrů v psychiatrických léčebnách a psychiatrie vůbec, ale po Nadjině osudu už dále nepátrá. Knihu uzavírá oddílem, který byl napsán s časovou prodlevou po událostech. Breton se v myšlenkách vrací na ta místa, která nějak s ním a Nadjou souvisela. Zamýšlí se nad svým vztahem ke géniu a kráse, ale mezi řádky jako by se ozývala nepřiznaná melancholie po vztahu jiném. Vztahu nenalezeném.
Nadja vyšla poprvé roku 1928 v pařížském nakladatelství Gallimard. Roku 1962 Breton připravil zčásti přepracované druhé vydání s rozšířenou obrazovou přílohou (zvláštní péče na autora literárností opovrhující...). Obrazový materiál se skládá z různých fotografií osob a lokalit, které měly v duchu Manifestu surrealismu odstranit popisnost (jejich autorem je ve většině případech Breton sám), a dále z reprodukcí Nadjiných kreseb, jež samy mají o Nadje vypovídat. Breton je komentuje, ale nikterak neinterpretuje. Samotný text Nadji působí živě a přesvědčivě také proto, že se v něm setkáváme s reálnou situací Bretona a jeho okolí. Objevují se jména Bretonových přátel, např. Robert Desnos, či záznamy večerů v divadle atd.
Osobnost Nadji jako by představovala živou manifestaci surrealismu a jeho odmítání této reality a jejích zákonů."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ