"Cizinec
Camus Albert
Román Cizinec Alberta Camuse patří k vrcholům světového existencialismu. Poprvé byl vydán v roce 1942 v Paříži. Ačkoliv od jeho vydání uplynulo již mnoho let, čtenáři se k němu stále vracejí a byl mimo jiné zvolen nejzásadnější francouzskou knihou dvacátého století.
Děj, jehož časové ukotvení není z románu samotného patrné, se odehrává v Alžíru. Hlavnímu hrdinovi mladému, úředníkovi Mersaultovi, umírá matka ve starobinci. Mersault přijíždí na její pohřeb a šokuje ředitele ústavu pro staré lidi tím, že ani nechce vidět její tělo. Nad rakví však přeci jen stráví noc. Existenciálních témat se dotýkají jeho úvahy o stáří a životě i rozhovory s některými klienty ústavu. Přesto však hrdina navenek neprojevuje téměř žádné pohnutí ani emoce. Jako by se ho smrt vlastní matky nijak nedotkla.
Důležitou událostí jeho líně plynoucího života je setkání s Marií Cardonovou. Poprvé po dlouhé době se s ní potkal při tom, když si šel zaplavat do zálivu. Marie s ním kdysi pracovala jako písařka, líbila se mu, ale ze zaměstnání odešla. Nyní se začínají intimně sbližovat. Po vodních hrátkách ji pozve do kina a nakonec skončí u ní v bytě. Ráno však Marie brzy odejde a Mersault osamí. Pozoruje z okna dění na ulici. Následuje všední pracovní den, hrdina vyráží do práce a zažívá každodenní starosti.
Dalším důležitým člověkem v jeho životě je Raymond. Údajně pracuje jako jakýsi pasák. Je to člověk prudké povahy, ze žárlivosti bije svou dívku – Arabku. Kvůli násilnostem na něj dokonce jednou přijdou četníci. Mnohem nebezpečnější je však bratr ponižované dívky, divoký Arab, který si na Raymonda chce počíhat. Jako protipól k tomuto vášnivému příběhu stojí starosti vnějšího světa, například Mersaultova souseda Salamana, kterému se zaběhl pes, na němž velmi lpěl. V práci informuje Mersaulta šéf o záměru zřídit v Paříži pobočku. Navrhuje mu, zda by se tam nechtěl vypravit a řídit ji.
Nečekaný zážitek v líně plynoucím životě přichystá hrdinovi nedělní odpoledne. Je obrovské horko, a proto se Mersault s Marií a přáteli rozhodnou vyrazit si na pláž. Dojde však ke konfliktu se dvěma Araby. Jeden z nich, bratr Raymondovy dívky, Raymonda zraní. Vášnivý Raymond chce Araba zastřelit, Mersault mu v tom však zabrání. Jde se v dusném a žhavém odpoledni ještě projít a znovu na Araby natrefí. Jeden vytáhne na Mersaulta dýku a ten ho zastřelí. Jeho čin nezůstává bez následků a brzy je vyšetřován a souzen. Podobně jako na začátku při pohřbu matky prochází hrdinovi hlavou především reflexe běžného dění, všímá si podrobností každodennosti, ačkoliv kolem něj se řeší zásadní soudní věci. Mersault se dostává do vazebního vězení. Soud pokračuje a obžaloba se opírá právě především o fakt bezcitnosti a nekomunikace s orgánem, chybí i vyjádření lítosti. Mersault není ani tak souzen za čin jako takový, jednal přeci v sebeobraně, ale spíše za svou netečnost a vnější postoj. Mersault je v soudním procesu usvědčen jako nejsprostší člověk bez náznaku lidskosti - jako důkazové břemeno žalobci neslouží vlastní okolnosti vraždy, mělo by to být v kontextu vraždy jako nutné sebeobrany, ale na Mersaulta je vytažen pohřeb jeho matky, kdy se, ostatně jako i při soudním přelíčení, nesnažil alespoň předstírat nějaké city či úctu k životu. Nakonec je odsouzen k smrti. S přivolaným kaplanem ještě diskutuje o Bohu, kterého odmítá, a poté odevzdaně umírá. Mersault zůstává věrný nejen pravdě, ale zejména sám sobě.
„Ani při nejlepší vůli jsem nebyl s to se smířit s tou nehoráznou jistotou. Koneckonců tu byl přece směšný nepoměr mezi rozsudkem, na kterém se zakládala, a její uhrančivou sveřepostí od okamžiku, kdy ortel byl vynesen. Okolnost, že rozsudek byl vyhlášen spíš ve dvacet hodin místo v sedmnáct, okolnost, že mohl znít docela jinak, že o něm rozhodli lidé, kteří si převlékají prádlo, že byl přičten na vrub tak neurčitému pojmu, jako je francouzský lid (nebo čínský či německý), to všechno podle mého názoru taková usnesení značně znevažovalo. A přesto jsem byl přinucen uznat, že od té vteřiny, kdy byl vynesen rozsudek, jsou jeho důsledky stejně nepopiratelné a stejně závažné jako tahle zeď, o kterou si po celé její délce rozdírám tělo.“
Název románu – Cizinec odpovídá existencialismu a jeho rysům. Hlavní hrdina je cizincem v každé situaci – cizincem v alžírském arabském světě, cizincem i mezi Francouzi, cizincem v práci, cizincem ve vztahu k matce i společnosti. Na Cizinci si můžeme ukázat základní rysy existencialismu v literatuře – absurdita, relativizace lidských hodnot, nedůvěra v přesahující síly a Boha. Hrdina se právě lhostejností a nezájmem snaží vyrovnat se ztrátou víry v tradiční hodnoty a překonat tak tragický pocit prázdnoty. Svět vidí Mersault jako chladný prostor zbavený veškerých niterních citů a emocí. Stejně tak se k němu chová i on. Odmítá skrývat své odcizení a bezostyšně ho prezentuje. Toto společnost nechápe a nepřijímá. Román se pokouší definovat lidskou svobodu. Tu však nesmíme hledat ve společnosti, ale uvnitř člověka samotného, v jeho možnostech volby a rozhodování."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ