"Kulhavý poutník
Čapek Josef
Josef Čapek působil v umělecké oblasti nejen jako výtvarník, ale i jako literát. Jeho dílo bývá často spojováno pouze s tvorbou jeho bratra Karla, přestože on sám napsal několik děl z oblasti prózy i poezie. Mezi známější patří jeho baladická novela Stín kapradiny a úvahová kniha Kulhavý poutník.
V Kulhavém poutníkovi se Josef Čapek odvrátil od epického příběhu Stínu kapradiny k poloze, která mu byla vždy blízká, k úvahové a meditativní literatuře. Novela je někde na pomezí eseje a prózy, v mnohém navazující na Komenského Labyrint.
Hrdina Kulhavého Poutníka, postava napůl konkrétní s rysy samého autora, napůl symbolická, se na cestě setkává s věčností, duší, Osobou, vlastní individualitou a lidským společenstvím, těžkomyslností, dětstvím, mládím, dospělostí a stářím, přírodou, uměním. Celé dílo je pojato jako rozhovor – rozmluva vypravěče s poutníkem, vlastně rozhovor autora sama se sebou a se čtenářem.
Kulhavý poutník tedy nestaví na epickém ději, je však pln dění. Pramenem tohoto dění je koncipování knihy jako sérii setkání. poutník je spodobněn na své cestě životem s rozhodujícími setkáními. Cesta je vlastně jedním z hlavních motivů celého Čapkova díla. Kromě skutečné fyzické Poutníkovy cesty silnicemi, polními cestami a travnatými stezkami se knihou táhne ještě cesta imaginární, na níž se autor setkává s jinými autory, kteří byli znepokojováni stejnými otázkami jako on.
Jak už bylo napsáno, celá kniha je koncipována dialogicky a úměrně tomuto pojetí je text zaplněn velkým množstvím tázacích vět včetně řečnických otázek a ustálenými obraty z hovorové řeči: A co by!, Dejte pokoj, Hoho!, Ha slyšte, A bodejď by ne, Hm, Což o to, atd.
Jedna část z rozhovorů je pak zasvěcena hovorům s básníky a filozofy – s antickými, se starými evropskými, s čínskými i se současníky. Čapek v Kulhavém poutníkovi cituje jejich výroky a zachází s nimi jako se skutečnými promluvami: inspiruje se nimi, popírá je nebo zpřesňuje, s jejich pomocí upřesňuje svá stanoviska. Zvláštní místo mezi uvedenými autory zaujímá Komenský, spolu s Pascalem, Shakespearem a Máchou patří mezi nejčastěji citované, protože jeho Labyrint poskytl Čapkově knize tvarové východisko.
Zajímavá je závěrečná pasáž knihy, která je vlastně bez konce, jako by autor už měl pocit, že je na čase skončit, a tak to udělal.
Jedinečnost Kulhavého poutníka z hlediska soudobé české prózy spočívá v tom, že má esejistický charakter, který byl vždy slabinou české prózy. Svým tvarem tedy vstoupil Kulhavý poutník do polemiky s českou literaturou, což byl vlastně jen jeden z dalších dialogů, které se v Kulhavém Poutníkovi vedly."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ