1.

Úvod

2.	EEG (Elektroencefalograf)

2.1.

Historie

2.2.	Elektroencefalograf

2.3.	EEG křivka

2.4.	Vývoj EEG v průběhu ontogenetického vývinu jedince

3.	CT (výpočetní tomografie)

3.1.

Historie

3.2.

Princip

3.3.	Vznik obrazu a jeho hodnocení

4.	Součásti CT přístroje

4.1.	Zdroj záření

4.2.	Detektory záření

4.3.

Gantry

4.4.	Řídící a vyhodnocovací počítač

5.	Generace CT přístrojů

6.	Další možnosti CT

7.

Závěr

"EEG – ELEKTROENCEFALOGRAF


1. HISTORIE

Elektroencefalografie není příliš mladou metodou užívanou v lékařství. Rozdíly elektrických potenciálů mozku byly sledovány již v 70-tých letech 19. století. Tehdy si Angličan Richard Caton všiml, že mozková kůra nejen odpovídá na specifická senzorická podráždění, ale že jeví i vlastní spontánní kolísání mozkových elektrických potenciálů. První, kdo si uvědomil dosah tohoto objevu byl Polák Adolf Beck, který popsal desynchronizaci spontánních mozkových rytmů, účinek chloroformové narkózy na tyto potenciály, vedení vzruchů z některých specifických oblastí korové motorické zóny, atd.
Do klinické praxe zavedl EEG vyšetření německý psychiatr Hans Berger. Pokoušel se nalézt materiální doprovod duševní činnosti a v roce 1924 se mu podařilo zachytit bioelektrické signály vysílané lidským mozkem. Své poznatky zahrnul do 15 prací psaných v letech 1929-1938. I když ve své době tyto objevy nevzbuzovaly přílišnou důvěru u lidí, jsou Bergerovy poznatku dodnes využívány.
Velkolepý rozvoj EEG nastal po 2. světové válce. Přístroje se stále zdokonalovaly a zdokonalují. V současné době se této metody využívá převážně v neurologii, neurochirurgii a psychiatrii. Výhodou je bezbolestný zákrok a možnost kombinace EEG např. s videozáznamem a jinými přístroji pro časově souběžné, a tím i dokonalejší, vyšetření.


2. ELEKTROENCEFALOGRAF

Jedná se o přístroj, který je schopen až milionkrát zesílit základní signál vysílaný mozkem. Při tak velkém zesílení je nezbytné, aby vhodná konstrukce aparátu i všechny ostatní pracovní podmínky zabraňovaly pokud možno přílišnému zkreslení zaznamenaného potenciálu.
K zachycení bioelektrického signálu se používají elektrody, které se mohou zavádět několikerým způsobem. Rozeznáváme základní 4 druhy podle jejich umístění:
.
a) skalpové
b) semiinvazivní
c) invazivní
d) hloubkové elektrody

Invazivních a hloubkových elektrod se využívá převážně u epileptických pacientů před chirurgickým zákrokem pro lokalizaci postiženého místa.

Elektroencefalograf je v podstatě několikastupňový tranzistorový zesilovač končící přesným zapisovacím zařízením. Výsledek zesílení je možno také pozorovat na katodovém osciloskopu eventuelně je z něho fotografovat. To je však pro běžnou praxi příliš zdlouhavé. Dnes se ujaly 3 registrační systémy. Všechny vesměs fungují na principu obyčejného pera, které se pohybuje po papíře. Velmi významnou úlohu při zapisování hraje též nastavení rychlosti posunu papíru. Běžně se užívá rychlost kolem 30 mm/s. U speciálních vyšetření, kdy je potřeba znát přesné charakteristiky vln se používá rychlost 60 mm/s.
Ke kvalitnějšímu vyšetření se užívá tzv. polygrafů, což jsou přístroje EEG kombinované s EKG, EMG (zaznamenávání svalové činnosti), atd.


3. EEG KŘIVKA

Elektroencefalogram je současným zápisem několika křivek z různých oblastí hlavy. V současné době se používají osmikanálové až šestnáctikanálové přístroje. Křivky jsou sinusového tvaru. Na EEG křivce můžeme rozlišit jevy

a) pravidelně se opakující
b) občasné"

Seminární práce z Fyziky - Gymnázium Koryčanské paseky, Rožnov pod Radhoštěm.