"Chtěla bych se nejdříve zamyslet nad osobou učitele… Kdo to je učitel? V dnešní době je to spíš krotitel divé zvěře, než člověk vážený, vysoce postavený a hodný obdivu a úcty, jako tomu bylo v dřívějších dobách, kdy do školy chodili naši dědečkové a babičky.

Říká se, že kdo neumí, učí… S tímto rčením jsem nesouhlasila do doby, kdy jsem měla možnost takového „učitele“ poznat na vlastní oči. Jan Amos Komenský by se v hrobě musel otáčet. S několika kolegyněmi z kruhu jsem se účastnila exkurze na jedné nejmenované škole.
Byl tam pan učitel s letitou praxí, jak nám ostatně několikrát zdůraznil. Po pravdě řečeno, mne styl výuky pana učitele hodně překvapil. Bohužel nemile. Už to, že mluvil o problémech dětí před nimi samotnými, mě zarazilo. Říkala jsem si v duchu, kam se vytratil pedagogický takt a diskrétnost. Za celou tu dobu, kterou jsem tam strávila nebylo nic pozitivního, co by mne zaujalo a z čeho bych mohla čerpat pro svou budoucí praxi.
Učitel působil roztěkaně, netrpělivě….
Látce, kterou učitel vysvětlovat jsem v některých okamžicích neporozuměla ani já. Jednak to bylo zapříčiněno špatnou artikulací a výslovností učitele a jednak i způsobem, kterým se probíranou látku snažil vysvětlit.
V Chemii vykládal látku tím způsobem, že četl v učebnici text, který si žáci měli podtrhat a následně jej přepsat do sešitů. K tomuto textu si za „odměnu“ mohli dokreslit obrázek.
V matematice probírali procenta. Ty se začali učit již minulou hodinu. Učitel tedy bez toho, aniž by zopakoval alespoň to základní a tedy plynule navázal, pokračoval ve výkladu dál. Myslím, že na začátek by bylo vhodné žákům připomenout co je celek (100%), polovina (50%), čtvrtina (25%), tři čtvrtiny (75%). Toto pak spojit třeba s hrou, a ne jen s monotónním výkladem. Kdyby například vzal několik kostek a některého z žáků pobídl k tomu, aby z daného počtu kostek odebral 25%…apod. Děti by tato forma výuky určitě zaujala a hlavně by vyvinuli nějakou aktivitu a učivo si snáze zapamatovali.
Dále co se mi na přístupu učitele nelíbilo, bylo neuznání snahy žáků a to, že je neumí chválit, což vedlo k celkové demotivaci a pasivnímu přístupu žáků k výuce. Uvedu jeden příklad za všechny: Žáci měli za úkol vypočítat příklad, jehož zdání bylo napsáno na tabuli a dokola opakováno učitelem. Po několika nesprávných odpovědích a delším mlčení se jeden žák odhodlal a řekl správný výsledek. Učitel spráskl ruce a hlasitě řekl: „No to to trvalo!“ Bez dalšího komentáře se otočil k tabuli a napsal další příklad. Žádná pochvala, žádná motivace k dalšímu snažení žáků a lepším výsledkům, prostě nic…
Na výuce jsem celkově postrádala motivaci, názornost, fantazii, trpělivost, ochotu přistoupit na nápady žáků, prostor pro kreativitu žáků,…"