"Racek
Čechov Anton Pavlovič
Čechovova hra Racek, napsaná v roce 1898, vypráví o nelehkém a téměř marném hledání lásky a životního štěstí, o síle, jíž je zapotřebí k vymanění se z ubíjející každodennosti a nalezení vlastní cesty. O odvaze k životu, který je jiný, než jsme si ho představovali, o pracovitosti.
Racek je jedinou z Čechovových her, která se věnuje otázce umění, vztahu umění a umělce k životu. Oproti dobovým literárním konvencím tvorba v Rackovi není zbožštěná, umění se netyčí nad životem, právě naopak. Nejvyšším uměním je umění žít smysluplný život vně literárních mýtů a symbolů.
Na venkovské panství Petra Sorina přijela Sorinova sestra, slavná herečka Irina Arkadinová, strávit léto se svým milencem, spisovatelem Trigorinem. Konstantin Treplev, syn Arkadinové, napsal hru, ve které hraje hlavní a jedinou úlohu venkovská dívka Nina Zarečná, do níž je Konstantin zamilován. Hra propadne. Následující dny jsou ve znamení společného prázdninového nicnedělání. Nina se zamiluje do Trigorina, zhrzený Treplev se pokusí o sebevraždu. Arkadinová s Trigorinem posléze odjíždějí do Moskvy. Nina rovněž odjíždí (s touhou stát se herečkou). Po dvou letech se všichni vrací. Treplev se mezitím stal spisovatelem, není ale se svým dílem spokojený. Nina prožila pohnutý život: Trigorin ji opustil a dítě, které s ním měla, zemřelo. Utrpení ji však nezlomilo, uchovala si svou lásku k Trigorinovi a stala se skutečnou herečkou s vírou ve své poslání. Nicméně i ona teskní po ztraceném ráji svých mladých snů. Nina se ještě jednou setká s Treplevem a potom odejde zpátky do života. Treplev se zastřelí.
Příběh Trepleva a Zarečné, dvou mladých adeptů umění a vlastně i života, je v Rackovi nejvýraznější, není ale jediný. Téměř každá postava (Sorin, správcova žena Pavlína, její dcera Máša, beznadějně zamilovaná do Trepleva, i Mášin nápadník a posléze manžel, učitel Medvěděnko) v sobě skrývá svůj vlastní žal. Je jím natolik prodchnuta, že nedokáže mluvit o ničem jiném. Rozhovory se pak mění v jednotlivé, vedle sebe postavené monology, postavy spolu nekomunikují. Jejich dramata se odvíjejí ze vztahu k objektivní skutečnosti – všednímu, nudnému, veškerého kouzla zbavenému, vesnickému životu. Postavy trpí bezobsažností a neoduševněností svého života, touží po životě opravdovějším, krásnějším, ale nemají dost vůle nebo sil cokoliv změnit anebo nevědí jak. Život utíká, postavy jej den za dnem promarňují. Každodenní život („v tisící variantě jedno a totéž, jedno a totéž a pořád jedno a totéž“, křičí Konstantin Treplev) je utlouká. A právě tento každodenní život, respektive jeho zobrazení, ve hře vystupuje do popředí. Vlastně se nic dramatického ani neděje, alespoň ne na scéně. Postavy si po celou dobu povídají o svých životech, probírají přednosti života ve městě, diskutují o umění, čtou si knihy atd. Veškeré významné situace (svatba Máši a Medvěděnka, Treplevův neúspěšný i úspěšný pokus o sebevraždu) se odehrají mimo scénu a divák se o nich dozví až zpětně z vyprávění jednotlivých postav. Před divákem plyne jen každodenní šeď. Všudypřítomná beznaděj je narušována vypjatými chvílemi, ve kterých postavy na okamžik uvěří, že svůj osud jsou s to nějakým činem zvrátit. Tyto naděje se ale ukážou býti iluzorními a postavy brzy zabřednou ještě hlouběji do svého smutku.
Čechov prostřednictvím Racka vzdal poctu svému oblíbenému autorovi, Francouzi Guyi de Maupassantovi (1850-1893), jehož dílo ve hře přímo (novela U vody) i nepřímo cituje. V dramatu je také zřejmý vliv Shakespearova Hamleta (postavy Trepleva, Arkadinové a Trigorina se podobají postavám Hamleta, Gertrudy a Claudia; navíc zde je použit i obdobný kompoziční postup: hra ve hře). Čechov ovšem do hry zapracoval i neradostné životní osudy svých blízkých přátel (např. tragické události, které ve hře postihly Ninu, se ve skutečnosti staly i jeho přítelkyni). Nadto do úst některých postav (Treplev, Trigorin, lékař Dorn, učitel Medvěděnko) vložil vlastní úvahy o umění a literatuře a u Trigorina taktéž svůj pocit zotročení literární tvorbou. Dokonce na jednom místě cituje sám sebe (Treplev ve čtvrtém, posledním dějství říká: „Trigorin si vypracoval své vlastní postupy, má to snadné… Na hrázi se mu leskne hrdlo rozbité láhve, mlýnské kolo vrhá černý stín – a měsíční noc je hotová.“ Přesně tato slova Čechov použil v jedné ze svých dřívějších povídek).
Na závěr ještě malá poznámka k názvu hry: racek v dobové literární produkci (např. Schnitzler) představuje symbol smrti. A právě stav smrtelné strnulosti je typický pro obyvatele Sorinova panství."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ