"Tři sestry
Čechov Anton Pavlovič
Anton Pavlovič Čechov je považován za zakladatele moderního dramatu. Svými díly Racek, Tři sestry, Višňový sad a Strýček Váňa změnil dramatickou stavbu a styl textu.
Čechov napsal své Tři sestry v roce 1901 a přelom století spojený s očekáváním nového života a nejistotou existence je v díle patrný. Děj nás zavádí do jakéhosi blíže neurčeného menšího ruského města. V domě po rodičích tam hospodaří sourozenci Prozorovovi – bývalý „talent“ – vzdělaný Andrej a jeho sestry. Nejstarší Olga, učitelka v tamější škole, svobodná „stará panna“, prostřední Máša – výstřední dívka, oblékající se výhradně do černé, která ráda kouří, popíjí a trápí svého manžela, snaživého učitele Kulygina. Nejmladší Irina je plná nadějí a snů a touží po jediném – prožít „opravdický“, vzrušující život. Do domácnosti, ve které se za otcova života pořádaly bujaré večírky plné vojáků z posádky, patří ještě stará chůva a služka Anfisa, nahluchlý posluha Ferapont, velký rodinný přítel, starý alkoholik Čebutykin a pravidelní návštěvníci salónu – baron Tuzenbach, vzletný podplukovník Veršinin a podivínský kapitán Solený.
Hra začíná v den prvního výročí smrti jejich otce, generála ruské armády. Zároveň se oslavuje Irinin svátek. Sestry mluví o tom, jak se v nejbližší době přestěhují do Moskvy, kde kdysi bydlely. Moskva je pro ně městem snů a nadějí. Na oslavu pozve Andrej svou snoubenku Natašu. V druhém dějství je s ní už ženatý a mají malé dítě, synka. Od té doby začíná zlá a panovačná Nataša naprosto ovládat dům. Sestry vytěsňuje do malé komůrky, postupně se stává jasnou vladařkou rodiny. Problémy se ale objevují na všech frontách, ke zklamání a deziluzi dojde nejen Andrej, ale vlastně všechny postavy dramatu. Veršinin se začíná dvořit vdané Máše, ale ta ho zpočátku odmítá. Třetí dějství se navíc odehrává na pozadí požáru, pustošícího okolí jejich domu. Požár ničí i nitro hrdinů. Irina toužila po naplnění života, měla pocit, že tím pravým, co ji chybí, by mohla být smysluplná práce. Přijme zaměstnání na poště, ale práce ji naprosto fyzicky a psychicky vyčerpává a je čím dál nešťastnější. Odmítá dvoření Soleného, který jí je odporný a bojí se ho a na naléhání sester souhlasí s Tuzenbachovou nabídkou k sňatku. Máša si prožije romantický románek s Veršininem, který je ale ženatý. Čtvrté, závěrečné dějství je neseno ve znamení odchodu vojska – jediného vzrušení – z města. Máša se vrací ke svému nemilovanému roztržitému Kulyginovi, který jí ale okamžitě odpouští. Andrej je v rozkladu, stále více pije, všichni kolem vědí, že jeho Nataša ho podvádí. Tuzenbach chce s Irinou odjet do vzdálené cihelny a tam začít žít a pracovat. V souboji ho ale zastřelí žárlivý Solený. Sestry zůstávají samy. Semknou se v obětí a dodávají si sílu žít dál.
Velký význam u děl Antona Pavloviče Čechova má překladatel. Nejslavnější český překladatel tohoto autora byl herec, dramaturg a překladatel z ruštiny Leoš Suchařípa. Jeho práce původní text do určité míry interpretuje, ale zároveň ho lépe přibližuje čtenářům. Čechov sám psal své hry přímo pro Moskevské umělecké divadlo MCHAT a velké ženské role pro svou ženu Olgu Knipper – Čechovovou, přesto nesouhlasil s psychologickým herectvím a impresionistickým výkladem, který jeho hrám dával dvorní režisér a zakladatel MCHATu Konstantin Sergejevič Stanislavskij. Čechov významným způsobem pozměnil strukturu a styl dramatických textů. Základní rozdíl oproti klasické dramatice je ten, že místo pěti dějství mají hry jen čtyři, text je na povrchu zdánlivě nedramatický, postavy „jen sedí, klábosí a pijí čaj“ a vnější dramatičnost je nahrazena prací s řetězením motivů. Také když postavy spolu vedou dialog, málokdy na sebe skutečně reagují, spíše jako by si každý vedl svůj monolog a nenaslouchal tomu druhému. Takovému principu se říká monologičnost dialogu."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ