"1. K. P. LIESSMANN
je rakouský filozof, který se proslavil právě svým dílem Teorie nevzdělanosti, kde podává kritický pohled na naši současnou společnost. Kritizuje ekonomicko – politické pojetí vzdělání, vytváření elit i školní reformy.

2. KDO BUDE MILIONÁŘEM ANEB VŠECHNO, CO MUSÍME VĚDĚT

V první kapitole této knihy se autor snaží vysvětlit rozdíl mezi tím, co média prezentují jako vzdělání a co vzdělání opravdu je. Vysvětluje to na příkladu známé televizní vědomostní hry, která se u nás v Česku jmenuje ,,Chcete být milionářem?“. V této hře se střídají různé nahodilé otázky, které nemají žádný sled, žádný kontext. Autor vytýká, že vzdělání je víc než hádanka a typování povrchně dotazovaných odpovědí. Vzdělání je hloubka vědění, znání historických kontextů , dopadů na společnost,.. V této kapitole píše o knize ,,Polovzdělanost“ od T. W. Adorna a o jeho demonstracích na Spinozově Etice, aby tento pojem objasnil. Liessman kritizuje způsob, jak se společnosti vzdělání prezentuje. Vzdělání nebylo určeno k ohromení ostatních. Zvědavost, která nás k těmto zajímavostem vede, se zabývá především nedůležitými objekty a chybí jí jakási vnitřní pravda. Vzdělávání jako pouhá zábava existuje už od 17. Století.
Ve vzdělání nikdy nelze určit, co zrovna člověk musí vědět, aby byl vzdělaný. Ve vzdělání nestačí pouze vědět, kde údaje hledat. Jde o dosažení pravdy, utváření osobnosti a rozvíjení individuality.

3. CO VÍ SPOLEČNOST VĚDĚNÍ?
V druhé kapitole kritizuje autor společnost vědění (informační společnost), které podle jeho názoru nejde o poznání ani vědění, ale o učení a vzdělávání samo. Tvrdí, že naše společnost je spíše dezinformační než informační. Vjemy, které se na nás ze všech stran valí, nezanechávají žádnou paměťovou stopu. Je nemožné dokonce i věnovat všem podnětům pozornost.
Zároveň opět definuje, co není vědění a vzdělanost. Tentokrát to není pouhá informace. Vědění je určitou formou prozkoumávání světa a schopnost filtrovat, jaká z toho množství informací má cenu.

,, Vědění existuje tam, kde je možné něco vysvětlit nebo pochopit. Vědění se vztahuje k poznání, hledání pravdy je základním předpokladem vědění.“

V této kapitole se opět vrací k tomu, že vědění má smysl pouze je-li uspořádáno a jednotlivé pojmy mají logické vztahy a umíme je zařadit do kontextů.
Informační společnost vytváří ,,dělníky vědění“, kteří dokážou své vědění využít a stavět na něm budoucnost. Na tomto konceptu ztroskotalo již průmyslové dělnictvo a takovéto pojetí je spíše utopie. Tuto společnost popisuje Drucker, který je v této části rozebírán, jako postindustriální a postkapitalistickou. Tyto společnosti vnášejí do vzdělávání zmatek a chaos, protože nikdo přesně neví, co se má učit a proč. Takovéto pojetí vzdělávání postrádá svůj cíl.
Autor se zde zmiňuje i o celoživotním vzdělávání. Vyjadřuje svůj názor, že vzdělávání by nemělo být typické pro určitou fázi života. Dle Aristotela všichni lidé usilují o vzdělání a je jedno v jaké etapě svého života se zrovna nacházejí.
Na základních školách existuje mýtus, že je třeba naučit člověka se učit. Autor oponuje s tím, že bez obsahu není učení – ztrácí tak svůj smysl. I tento požadavek je utvořen společnosti, která se rychle mění (proto je třeba osvojit si vlastnost, která nám pomůže pojmout co nejvíce informací – bohužel se to dá přirovnat vaření bez potravin.). Učit se učit nebo učit se motivovat nás v reálném světě číst nenaučí.
Liessmann tvrdí, že vzdělání už není jev probíhající na pozadí dějin, který doprovází sociální změny s nimi spojené, ale o řízenou snahu učinit vzdělání pouhým nástrojem trhu posuzovaným podle čistě ekonomických kritérií."