"Člověk, od chvíle kdy se narodil, se setkává s mnoha lidmi, kteří to mohou nějakým způsobem obohatit, naučit naprosto změnit svým chováním a charakterem. Na druhé straně může člověk být sobecký a zahleděný do sebe a nevšímá si, nebo si to neuvědomuje, že druhého duševně „ždímá“ a bere mu radost ze života.

Tím, že jsem se narodila, jsem dostala od svých rodičů obrovský dar - život. Jako dítěti, které nemluvilo, nechodilo, ale jen křičelo, jde a „čůralo“ do plenek, mi rodiče dávali velký kus lásky. Nebyla to ovšem jen obyčejná láska jako k nějakému jinému příbuznému, k domovu nebo přátelům, byla a stále to je láska, pro kterou by „strčili“ ruce i nohy do ohně, kterou by bránili svým životem. Možná si to ve „svých telecích letech“ a hormony poblázněné hlavě tolik neuvědomuju, přesto jsem ráda, že mi rodiče, přes mé mnohdy nepříjemné chování k nim, nikdy nepřestali navenek i v soukromém životě projevovat svoji lásku.

Od mého narození se mě rodiče snažili co nejlépe vychovat a naučit mě vše, co bych mohla v životě potřebovat. Mnohdy mi říkali, že to, co druhému v dobré víře „udělám“, se mi může stokrát vrátit. Bohužel mi neřekli, že to může být v dobrém i špatném smyslu vrácené. Co tím myslím? Od dětství jsem byla stále nemocná: tři týdny ve škole, kdy jsem se snažila dohnat zaměškané učivo a čtrnáct dní nemocná, kdy jsem si přála být ve škole déle než tři týdny a dohánět učivo. Kamarádi, přátelé, to bylo pro mě jedno velké tabu už od školy. Kvůli svým nemocem jsem stále otravovala své spolužáky o půjčení sešitů na opsání. Ne kamarádi, ne přátelé, ale jen spolužáci si mě kvůli tomu příliš neoblíbili. Někdo si může říct: „Proč jsi se i v těch krátkých intervalech zdraví nepokusila o skamarádění se s někým ze třídy, ze školy?“ Odpověď není tak těžká. Pravděpodobně už byli všichni „otráveni“ mými žádostmi o půjčení sešitu. Myslím si, že už od mateřské školky se vytváří mezi malými dětmi kamarádství, které mnohdy přetrvávalo i roky základní a střední školy. Bohužel v této době jsem v těch nejnevhodnějších chvílích „chytila“ nějakého bacila. Přemýšlela jsem často nad tím, co mi nemoci mohly přinést. Jediné, co mně v této chvíli přichází na mysl je to, že jsem získala věrného kamaráda - samotu a nepříjemné, mnohdy velmi kruté poznámky o tom, že se nedokáži s nikým seznámit, že mám takovou a makovou postavu a chování, které se většině příliš nezamlouvala. A nebylo právě toto, co jsem během těch let získala, právě příčinou toho, jak se chovám nyní? Asi ano. Nedůvěra k ostatním, strach z toho, že mi řeknou zase nějakou nepříjemnou poznámku, mně odrazovalo od navázání kamarádství. Na druhou stranu jsem se snažila svým neohrabaným způsobem získat si alespoň nějaké kamarády, i kdyby měli být jen na „oko“.

Postupem času mi toto chování připadá velmi směšné a říkám si, jak jsem mohla být tak hloupá a podlézavá? Myslím, že to bylo hlavně tím, že jsem byla vlastně ještě dítě toužící „po někom“, komu by se mohlo svěřit, komu by mohlo důvěřovat, právě když se jedná o věci, o kterých nerado mluví s rodiči. Podle mě sem patří i druhá podstatná část. Velmi často mě ostatní posuzovali podle mého chování a podle mé ne zcela ideální postavy. Nedívali se, nebo přesněji řečeno, nechtěli se dívat a nechtěli slyšet, co jsem se jim snažila dát. Posuzovali můj charakter, který z části formulovali oni, aniž by mě pustili „k tělu“. Zřejmě se báli toho člověka, který je sám, který utíká od každého, s nímž se blíže seznámí.

Naštěstí jsem začala chodit na střední školu, kde se toto uklidnilo. Myslím, že mi prostředí i kolektiv prospěla po všech stránkách. Nebyli tu stále titíž lidé, kteří mě neochotně přijímali mezi sebe. Zcela jistě jsem si přinesla do nové etapy svého života i část nepříjemných vzpomínek. Přesto už nemám takový strach dávat najevo, že také existují a mohou ostatní mým přátelstvím získat kamarádku na celý život. Myslím si, že během těch čtyř let se to velmi zlepšilo. Jen je mi líto, že se budu muset po maturitě znovu mnoho let snažit, abychom si v novém prostředí na sebe alespoň trošku zvykli. Pravděpodobně to bude pro obě strany hodně nepříjemné a budou muset překousnout věci, které nebudou ani pro jednoho příliš příjemné. Doufám, že to všichni ve zdraví (duševním i tělesném) přežijí."

obchodní akademie