"Španělské dědictví

Problém španělského nástupnictví
• Od konce 30leté války postupně Španělsko ztrácelo pozici evropské velmoci. Klíčovým momentem byl rok 1659, kdy bylo Španělsko poraženo Anglií v Západní Indii a spojenými francouzsko-anglickými silami v bitvě „na dunách“, kdy ztratilo přístav Dunkerque. Důsledkem této porážky bylo uzavření tzv. Pyrenejského míru, který ukončil válku mezi Francií a Španělskem trvající od roku 1635.
• Mimo územní vypořádání byla součástí smluv i dohoda o sňatku fr. Krále Ludvíka XIV. Se španělskou infantkou Marii Terezií Habsburskou, dcerou šp. Krále Filipa IV. Ksňatku došlo v roce 1660 – důvod, proč o něj kardinál Mazarin usiloval, byl čistě pragmatický – šlo o zajištění budoucího francouzského nároku na španělský trůn. Francie usilovala o diplomatickou izolaci Španělska, které nadále považovala za největšího soupeře. Navzdory klesající moci Španělského království, byla jeho rozloha stále obrovská, kromě držav v zámoří (stř. a již. Amerika, Karibik, Filipíny), v Evropě drželo také Milánsko, Neapolsko, Sicílii, Sardinii, Baleárské ostrovy, Jižní Nizozemí a Lucembursko.
• Španělské nástupnictví zajímalo francouzské diplomaty již od dob Vestfálského míru - po stejnou dobu bylo totiž také předmětem zájmu diplomatů rakouských Habsburků → když bylo toto téma opět aktuální (na konci 90. let 17. století se již jen čekalo na to, až bezdětný, nemohoucí šp. král Karel II. zemře), pokusily se tyto dvě strany dohodnout. Obě strany byly přesvědčeny o svém nároku na šp. Trůn – Ludvík XIV. byl synem a manželem španělské infantky. Císař Leopold I. Byl synem a manželem mladších sester těchto infantek. Zatímco fr. král nárokoval trůn pro své dědice, Leopold ho žádal pro sebe. Španělské šlechtě šlo především o zaručení nedělitelnosti španělských držav.
• Ludvík XIV. se chtěl dohodnout na rozdělení španělského dědictví s Vilémem III. Oranžským, který zastupoval zájmy obou námořních velmocí - Anglie a Spojených provincií, a následně tuto dohodu předložit Madridu i Vídni. Vilém III. Oranžský si nepřál, aby všechny španělské državy připadly jedinému vládci, zároveň se obával, že Francie by mohla získat lepší obchodní podmínky ve Španělsku a v zámoří na úkor Britů a Nizozemců, stejně tak odmítal, aby Jižní Nizozemí připadlo Franci).
• → 1698 byla uzavřena tajná dohoda o rozdělení španělského dědictví mezi Ludvíkem XIV. a Vilémem III. Oranžským – ŠP měl dostatšestiletý bavorský princ Josef Ferdinand (vnuk Leopolda I., neboli syn jeho jediné dcery z prvního manželství, kdy mu byla ženou Markéta Terezie – sestra šp. Krále Filipa II). Dohoda předpokládala, že Leopold I získá Milánsko a Francie Neapolsko.
• 1699– smrtJosefa Ferdinanda → nová dohoda o rozdělení Španělska – ŠP měl dostat arcivévoda Karel (druhorozený syn Leopolda I.), pokud se vzdá nároků na rakouský trůn – zůstaly by mu državy v zámoří a Jižní Nizozemsko. FR by získala španělské državy v Itálii. S takovým konceptem však císař Leopold I. nesouhlasil, cílem Vídně bylo především získat španělské državy v Itálii, což druhá dohoda nepředpokládala.
• samotný král Karel II., asi ovlivněn francouzskými diplomaty, sepsal závěť, ve které určil dědicem celého (a nedělitelného) španělského království Ludvíkova vnuka Filipa, vévodu z Anjou – sepsána 3.10.1700 – tzv. druhá závěť
• Ludvík XIV. závěť jménem svého vnuka přijal, Leopold I. závěť odmítl a byl připraven bojovat, avšak nemohl riskovat válku s Francií bez podpory námořních velmocí, ty přitom byly připraveny za určitých okolností Filipovo nástupnictví akceptovat,Ludvík XIV se však dopustil několika chyb:
o samotné představení Filipa u dvora vzbudilo vlnu nevole mezi signatáři do té doby platné dohody o dělení španělského dědictví
o mnohem horší chyby však následovaly: nebyla vyloučena možnost budoucího nástupnictví Filipa na francouzský trůn → existovala možnost budoucího sjednocení obou zemí
o Ludvík začal obsazovat ve jménu španělského krále pevnosti v belgickém pohraničí a vyháněl z nich Nizozemce
o jako následníka anglického trůnu uznal Stuartovce Jakuba III.
o asi nejméně šťastným tahem bylo, že přiměl Španělsko, aby poskytlo francouzské obchodní společnosti asiento - výhradní právo na obchod s černými otroky v Novém světě → okamžitě si znepřátelil obě námořní velmoci, stále pod jednou vládou Viléma III., který ještě těsně před svou smrtí sjednal Velkou Alianci – vznikla 1701(= VB, SNP, Rakousko + 1703 Portugalsko)
o na stranu Francie i bavorský kurfiřt, arcibiskup kolínský + savojský vévoda jen v první fázi války"

Důležité informace jsou značeny tučně či podtržením. Součástí práce je tabulka.