"Věčný manžel
Dostojevskj Fjodor Michailovič
Tato rozsahem nevelká novela stojí neprávem poněkud v pozadí čtenářského povědomí o Dostojevského díle. Vypráví silný příběh, srovnatelný s největšími autorovy díly typu Zločinu a trestu či Bratří Karamazových. V novele můžeme také spatřovat exemplární ukázku Dostojevského literárních postupů.
Děj začíná příjezdem jednoho z hlavních hrdinů z letního sídla do Petrohradu. Jeho jméno je Velčaninov, má čtyřicet let a v oněch dnech prochází osobní krizí. Ohlíží se za svou (finančně i morálně) nepříliš vydařenou minulostí a bilancuje. Dochází k poměrně smutným výpočtům, a tak se nelze divit, že je velmi podrážděný. Jeho navztekanost přechází skoro v paranoiu, když několikrát za sebou potká pána se smuteční páskou na klobouku. Jednoho večera Velčaninov přistihne tohoto podivného pána za svými dveřmi a náhle si uvědomí, že jej zná. Je to Pavel Pavlovič Trusockij, který Velčaniniva před deseti lety hostil na svém sídle na venkově. Tehdy mu Velčaninov jeho pohostinnost neoplatil moc pěkně, navázal totiž intimní poměr s jeho ženou. Velčaninov se vrací ve vzpomínkách do té doby a klasifikuje Trusockého a jeho ženu Natalju Vasiljevnu jako příklady dvou lidských typů. Zatímco Natalja Vasiljevna představuje typ koketní ženy, která ze své podstaty nemůže být manželovi věrná, Trusockij se pro něj stává věčným manželem, člověkem posedlým ideou manželství, který ovšem nemůže než být podváděn. Od Trusockého se dozvídá, že Natalja Vasiljevna zemřela a on přijel s dcerou do Petrohradu. Setkání s Trusockým pokračují a vzájemná konverzace je čím dál tím zajímavější, plná narážek na Velčaninův pobyt u Trusockého. Velčaninov se snaží rozluštit, kolik toho Trusockij ví o nevěrách své ženy.
Při návštěvě Trusockého v jeho hotelovém bytě potká Velčaninov dívku Lízu, kterou mu Trusockij představil jako svoji dceru. Sousedé si však stěžují Velčaninovi na velmi hrubé otcovo chování k dceři, a tak se Velčaninov, i vzhledem k chatrnému zdraví dívky, rozhodne odvést Lízu ke svým známým do lepšího prostředí. Ta však těžce nese odloučení a otcův chladný vztah, zanedlouho onemocní a umírá. Velčaninov je zdrcen, neboť postupem času nabyl přesvědčení, že Líza je jeho dcera. Postupně také zjišťuje, co Trusockij všechno ví, neboť ten obchází v Petrohradě i zbývající milence své ženy. Velčaninova navštěvuje v časných ranních hodinách, téměř vždy opilý, a Velčaninov si jej začíná čím dál víc hnusit.
Na nějakou dobu Trusockij zmizí a po čase se vrátí s nápadem znovu se oženit. Přesvědčí Velčaninova, aby s ním jel na návštěvu jeho vyvolené, mladé dívenky. Ta ze svého o mnohem let staršího nápadníka velkou radost nemá. Celé zásnuby se začínají komplikovat, když dívka Velčaninova prosí, aby jí a jejímu mladému příteli pomohl proti Trusockému. Situace se vyhrotí opět ve Velčaninově bytě: po návštěvě rozezleného mladíka dostává Velčaninov ledvinový záchvat. Nejdříve jej Trusockij ošetřuje, posléze se ho ale pokusí zavraždit. Velčaninov zrádný útok břitvou odrazí a Trusockého ze svého bytu vyhodí. Později se dozvídá, že Trusocký v notně podroušeném stavu odjel z města.
Poslední kapitola svede opět oba muže dohromady - setkají se na jakémsi nádraží. Trusockij je opět ženatý a velmi pravděpodobně opět podváděný. Dojde k poslední výměně názorů a příběh končí, aniž by autor podal čtenáři jasné rozuzlení.
Věčný manžel je jako i ostatní Dostojevského romány vynikající psychologickou sondou do lidských charakterů. Podobně jako ostatní Dostojevského díla se odehrává na mnoha rovinách a vyžaduje citlivou interpretaci. Příběh se odvíjí především od charakterů hlavních postav Velčaninova a Trusockého; posouvá se hlavně při jejich rozhovorech. Dostojevskij se v novele projevuje jako autor polyfonního románu (tedy příběhu, který není nesen a ozřejmován jedním autorským „hlasem“ vypravěče, ale každá z postav hovoří jen za sebe a je pouze na čtenáři, který z hlasů mu bude nejbližší; jako by postavy nepovstaly z autorovy imaginace, ale žily vlastní život na autorovi nezávislým). V případě Věčného manžela před námi jasně vyvstávají dva hlasy, dvě podání příběhu: hlas Velčaninův a hlas Trusockého. Hlas Velčaninův nám může připadat jako hlas autorský - na příběh nahlížíme častěji jeho očima. Faktem však zůstává, že oba hlasy (ač Trusockého je upozaděn a projevuje se především v kontextu jeho dialogu s Velčaninem) jsou rovnocenné. Nejpatrnější je tato skutečnost na konci příběhu. Předposlední kapitola přináší pod napovídajícím názvem Analýza rozbor toho, co se stalo, neboli jak to Velčaninov viděl a pro sebe uspořádal. Velčaninov prochází katarzí, vyrovnává se sám se sebou. Trusockij je cejchován jako ubožák, zrůda, „věčný manžel.“ Přesto však poslední slova příběhu Velčaninovou analýzou otřesou: „Když už já, já vám podávám tuto ruku“, ukázal mu dlaň své levé ruky, na které zůstala velká jizva, „tak byste ji měl přijmout,“ zašeptal Velčaninov zbledlými rty. Pavel Pavlovič Trusockij také zbledl a rty se mu zachvěly. Jakási křeč mu stáhla obličej: „ A co Líza?“ Zamumlal rychlým šeptem a z očí mu vytryskly slzy. Velčaninov stál před ním jako sloup.
Nenápadná zmínka o Líze působí mocně na Velčaninova už proto, že mu v této podobě vrací Trusockij jeho myšlenou narážku (jizva na ruce). Představa Lízy vyvstává jako obžaloba Velčaninovy věrolomnosti a nabízí se uvažovat o Trusockém, na jako o zrůdě, ale jako o nešťastníkovi zlomeném velkou bolestí, na které měl Velčaninov značný podíl. Trusockého mnohovýznamová replika je nádherným příkladem dalšího z Dostojevského postupů, totiž schopnosti jeho postav nacházet a vyslovovat ve vzájemném dialogu skryté, mnohdy nevědomé myšlenky toho druhého. (Srovnejme dialogy Velčaninova s Trusockým, především z posledních kapitol, s dialogem Ivana a Saši o zavražděném otci z Bratrů Karamazových.) Stejně tak nemusíme jednoznačně souhlasit s Velčaninovým pasováním Trusockého na věčného manžela, na jakousi osobnost bez osobnosti, ale novela nám podává dostatek indícií - Trusackého narážky na opravdové přátelství, lásku k dceři a především jeho pokus Velčaninova zavraždit (neboť věčný manžel se milencům nemstí, naopak je jaksi z přirozenosti přitahuje, protože bez nich nemůže být věčným manželem), abychom mohli vidět zápas Trusockého o zachování své osobnosti."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ