"Babičce jednou přijde dopis od její nejstarší dcery Terezy s prosbou, aby se přestěhovala k ní a starala se o svá čtyři vnoučata. A tak po dlouhém rozmýšlení s těžkým srdcem opustila svou milovanou chaloupku. Vnoučata Barunka, Jan, Vilém a Adélka si babičku hned první den velice oblíbila. Babička byla vždy zvyklá pracovat, a proto si vzala na starost celé hospodářství. Také pekla chléb a při častých procházkách s dětmi sbírala léčivé bylinky.
Babička se stala rádkyní nejen všech sousedů, ale i samotné paní kněžny, u které sloužil její zeť jako panský kočí. Kněžna jednou pozvala babičku s dětmi na zámek, kde poznali i slečnu Hortenzii, která byla vychována v Itálii, kde se učila malovat. Když babička viděla na obraze Hortensiina učitele, poznala na ní, že ho miluje. Kněžna však o jejích citech nevěděla a chtěla ji provdat za správce. Hortensie onemocněla a byla velmi smutná. Babička věděla pravdu a u kněžnu přemluvila, aby svolila ke sňatku Hortenzie s malířem. Babička se na zámku také přimluvila za to, aby Jakub Míla, za něhož se chtěla provdat Kristla, byl zproštěn čtrnáctileté vojenské služby.
Babička svá vnoučata vychovávala k zbožnosti a učila je milovat nejen svou vlast, ale i bližního svého, a to i poblázněnou Viktorku. Viktorka měla velice nešťastný osud. Jednou se zamilovala do vojáka a odešla z rodné vesnice. Když se po roce vrátila, říkalo se, že ztratila rozum. Žila sama v lese a každý večer zpívala u potoka, do kterého hodila své dítě. Viktorka zemřela, když jednou stála při bouřce pod stromem a uhodil do ní blesk. Lidé ji pochovali do hrobu, který jí udělali v lese.
Babička se zapsala do srdcí mnohých lidí dobrými skutky a radami. Všichni ji měli velice rádi pro její mírumilovnost, pravdomluvnost, upřímnost a laskavost. A proto, když jednou zazněl umíráček, který ohlašoval, že babička zemřela, plakalo pro ni celé údolí. Když šel pohřební průvod kolem zámku, kněžna milovanou babičku vyprovodila třemi slovy: "Šťastná to žena.""

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ