"Pustina
Eliot T.S.
Jde o jedno ze základních děl tzv. modernistické literatury (vedle děl Joycových, V.Woolfové). Ve svém celku modernisté narušují zavedené literární postupy. Zdá se jim, že skutečnost, kterou žijí, je natolik jiná, chaotická, že již zavedené formy dosavadní literatury nemohou člověku postačovat – jmenujme třeba realistický, klasický psychologický nebo sociologizující román, z poezie dekadentní nebo romantickou pózu. Modernistí chtějí zpodobované realitě vtisknout nový umělecký tvar, nový smysl, vytvořit obdobu mýtu zahrnující celý lidský život. Je tomu tak např. v Joyceově Odysseovi („Ulysses“). Modernistům jde o to, vtisknout chaosu ztracený řád - už jen proto vytvářejí vlastní básnické a románové postupy a formy.
To vše platí i o Pustině T.S.Eliota, která vychází poprvé v Eliotově časopise Criterion r. 1922. Jejím „porodníkem“, který provedl „císařský řez“, bývá nazýván Ezra Pound, jiný význačný modernistický básník a Eliotův blízký přítel. Ten upravil sbírku do její dnešní podoby. Vyškrtal až čtyřicet procent původního textu, pasáže většinou příliš konkrétní a pochopitelné; i proto básně v řadě případů budí dojem fragmentárnosti.
Sbírka se skládá se z pěti zpěvů různé délky. Ty jsou sepsány zvláštní technikou: skloubením různorodých úryvků –najdeme zde scény líčící nějaký děj; doslovné citáty z klasických děl světové literatury (v posledním zpěvu jsou to Uppanišady, jejichž slova završují celou báseň; znamenají návrat k počátkům: v sanskrtu, jímž jsou psány, spatřuje Eliot počátek jazyků, kolébku evropské civilizace).
Fragmenty k sobě přiřazovány rovnocenně, jejich střetávání rozehrává důmyslnou významovou hru. Analogicky tomu vzniká koláž, kterou později vyvíjejí kubisté a pak surrealisté ve výtvarném umění. Danou techniku u nás využíval např. Jiří Kolář o dvě desetiletí později (byl také Eliotovým překladatelem).
Zpěv první „Pohřbívání mrtvých“ začíná veršem „Duben je nejkrutější měsíc, rodí“. Motiv pustiny stojí v pozadí všeho růstu a kypění života. Následuje elegická vzpomínka na dětství. V další sloce je osloven „Syn člověka“; v Poznámkách autora se dočteme, že to je odkaz na starozákonního proroka Ezechiela a jeho vidění údolí suchých kostí (viz „pustina“).
Následuje verš „ukážu ti strach v hrsti prachu“ („I will show you fear in a handful of dust“, I.zp./30.v.), který je odkazem na věštkyni Sibylu - ta dostala od boha Apollóna právě tolik let, kolik se vejde do dlaně zrnek prachu (citát v čele celé sbírky nám vysvětlí, že jeho autor – Petronius – na vlastní oči spatřil věštkyni Sibylu zavřenou doživotně v lahvi, kde musí na požádání věštit příchozím jejich osud. Odtud tedy patrně onen „strach“).
Další odstavec nám jednu takovou „sibylu“ ukazuje; je to „madame Sosostris, slavná věštkyně“, která věští básníkovi jeho osud. Má se prý bát smrti utopením...
Následuje výjev, který je vědomě postaven jako scéna z Dantova „Pekla“:
„Londýnským mostem proudil dav tak hojný,
že žasl jsem, jak smrt má lov tak hojný.
Šli vzhůru, občas krátce vzdychajíce,
A každý zíral na zem před sebou.“
Přichází setkání s přítelem a dotaz: „Mrtvola, co sis loni zasadil/ v zahradě, klíčí? Letos pokvete?“ V tomto zpěvu je řada motivů, které se později budou navracet. Základní naladění určuje vyprahlost, smrt, prach, lidé zírající v pustotě světa, peklo na zemi, kamení...
Druhý zpěv – „Partie šachů“: příběh jakési Lil, jejíž muž se vrací z války; její přítelkyně si vyprávějí nejspíše s milencem: „Dneska mě zlobí nervy. Zůstaň u mne./Mluv se mnou. Nikdy nemluvíš. Tak mluv.“Tak mluví ona. Prázdno. Vztah dvou lidí omezený na sex. Bída.
Zpěv třetí – „Kázání ohně“ (tak se nazývá nejslavnější kázání Buddhovo, které pronášel jakoby ve vytržení a jež má podobný význam jako Kristovo Kázání na hoře): Tiresias vysvětluje, co zakusil: rozkoš muže i rozkoš ženy, v níž byl půl svého života proměněn. Do toho se prolíná příběh „strupatého realitního úředníčka“, který usiluje dostat do postele jakousi kolegyni. To se mu zdaří:
Když hezká žena hloupě zadala si
Pokojem chodí, jenž je zase pustý,
automaticky uhladí si vlas,
vybere desku, gramofon si pustí.“
To je vše. A Tiresias, který již všechnu rozkoš poznal, křičí: „Ó Pane ty mě vytrháváš“, „hořím“.
Zpěv čtvrtý – „Smrt utopením“, které přeci básníkovi zvěstovala Sosostris?!
Zpěv poslední – „Co říkal hrom“: výjev putování pustinou, skalami: „padají věže/ Jeruzalém Atény Alexandrie/ Vídeň Londýn/ neskutečné“, hroutí se města, na nichž stojí Evropa, tj. kolébky její kultury. Zároveň jako by šli poutníci do Emauz – zde se podle bible poutníkům zjevil Kristus a sdělil jim své vzkříšení. A „co říkal hrom?“: „Datta. Dajathvam. Damjata./ Šanti šanti šanti“, tj. dávej. Souciť. Ovládej. Pokoj, který převyšuje rozum. Tak je to v Uppanišadách; tak poslední verš se shoduje se slovy sv. Pavla. Útěcha, která není z tohoto světa.
„Těmito zlomky podpírám své trosky.“ Tak asi cítí autor svou báseň. Ve všem tom zoufalství lze alespoň podepřít hroutící se svět.
Báseň je psána nepravidelným, nerýmovaným veršem (volným). Veškeré formální prvky (rým, rytmus, členění na strofy,…) jsou podřízeny významu. Sbírka je doprovázena autorovými vlastními vysvětlivkami, které přidal ke knižnímu vydání."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ