"Ostrov Tučňáků
France Anatole
„Ostrov Tučňáků“ A. France vyšel koncem roku 1908 a způsobil rozruch na poměrně dlouhou dobu. Byl totiž parodií a satirou na kdeco v soudobé, minulé a dokonce budoucí společnosti, zejména francouzské. „Tučňáci“ jsou vlastně Francouzi. Vznikli jednoduše: zbožný a ctihodný mnich Mael ztroskotal ďábelským řízením na jakémsi arktickém ostrově. I po všech strastech, bezmála slepý a hluchý, mnich nepodléhá svému trudnému osudu a počne hledat lidi - nevěřící, které by mohl obrátit na víru křesťanskou. Ve své nevidomosti považuje právě tučňáky za pohany, jejichž duše je nutno spasit:
To, co považoval za lidi malé postavy a vážného vzezření, byli tučňáci, které tu shromáždilo jaro. Byli spárováni a stáli na přirozených skalních stupních a důstojně vystrkovali bílá břicha. Občas zamývali křidélky, jako by mávali rukama, a vyráželi mírumilovný pokřik.
Pokřtí je, z čehož v nebi vznikne veliké pozdvižení: křest je totiž právoplatný a je nutno ho uznat. Křtu však podléhá toliko lidská duše a tu tučňáci nemají. Je tedy nutno způsobit zázrak a proměnit tučňáky v lidské pokolení. Jejich ostrov pak zázračným řízením mnich Mael odtáhne k Bretonsku ve Francii a nazve jej Insulou. Odtud „ostrov“, který vlastně není ani ostrovem.
Od této chvíle se odvíjejí „starověké“ dějiny „tučňáků“. Poznají oblečení, opět ďábelským řízením, podobně jako Adam a Eva, když se dopustili prvotního hříchu. Dochází také k vymezení vlastnictví a majetků:
„Vidíš, můj synu, tamhletoho zuřivce, jak ukusuje nos svému protivníkovi, jejž povalil na zem, a tamhletoho druhého, co rozbíjí ohromným kamenem hlavu nějaké ženě?“
„Vidím,“ odpoví Puchéř. „Právě tvoří právo a zakládají vlastnictví. Vytvářejí zásady civilizace, základy společnosti a státu.“
Nyní jsme v jakémsi tučňáckém starověku. Vznikají mýty. Základem starověkého oddílu tučňáckých dějin je kapitola „Alcký drak“. Hrozivý drak ohrožuje Tučňácko, krade lidem chlapce a slepice. Byl viděn, ale nikdo ho nemůže polapit. Tou dobou žije hrdina Kraken na pokraji civilizace. Jednoho dne náhodou potká pannu Orberosu, s níž se ožení, a začne shromažďovat majetky. Bohužel na úkor vesničanů. Vrcholem jejich snažení je, že osvobodí Tučňácko od zlého draka. Orberosa se stane světicí a Kraken zakladatelem dynastie drakoňovců, kteří mají ve znaku draka.
Následuje středověk a renesance, kdy vládne rod drakoňovců, zbožný a krutý. V té vzniká době první tučňácké umění. Jsou psány kroniky: kronikář Johan Krtek za všech okolností, i když kolem něho hoří a bortí se zdi jeho rodného kláštera, lidé umírají ohněm i mečem ve strašných mukách, neustále píše svoje „De gesta Pinguinorum“ (neboli: O činech Tučňáků), stoicky klidný a vyrovnaný, nevšímající si dění kolem sebe. Dočkáme se i sestupu do podsvětí (podobně jako Dante sestoupil nejdříve do pekla).
Jádrem vyprávění je ale teprve „nový věk“ Tu zaznamenáme několik událostí podobných lidské historii - reformace, „dvě klasická století tučňáckého národa“.
Dílo protýká autorova osvícenská skepse vůči dějinám vlastního národa. Pozorujeme mnohočetný pokus o demytizaci těchto dějin, který už ohlašuje věk ateizmu. S ničím se A. France neztotožňuje. Vše popisuje ve stejném, groteskním duchu. Velká francouzská revoluce nejenom osvobozuje, ale především je v ní zaděláno na nové mýty a kontrarevoluci.
Vše směřuje k „Aféře s osmdesáti tisíci otýpkami sena.“ Jedná se o Dreifusovu aféru, skutečnou historickou událost, na níž měl sám France jako Dreifusův zastánce podíl. Šlo o úmyslný justiční omyl, zakládající se na židovském původu generála Dreifuse. Taktéž Ohňovec je Žid. Tučňácká společnost Židy nerada, ač se podílejí na jejím blahobytě. Ohňovec trpí, zavřen v kleci na venku dnem i nocí, přestože vůbec neví, co spáchal. Vehementně se brání, a protože jeho soukmenovci jsou vlivní, v tichosti vytvářejí podmínky pro jeho záchranu. Příznačná je vykonstruovanost této aféry, neexistuje jediný důkaz, že by se Ohňovec čehokoli dopustil; je tu jen silné veřejné mínění podporované propagandou. Soudy si nevědí rady, nikdo nechce do věci moc rýpat.
Byl tu však Muchodrápek:
Několik týdnů po odsouzení sedmi set Ohňovců vyšel jednou zrána ze svého domu malý krátkozraký človíček. Byl celý zarostlý, mračil se a nesl hrnec a balík plakátů. Kráčel ulicemi a lepil plakáty, na nichž bylo napsáno velkými písmeny: OHŇOVEC JE NEVINEN! VINEN JE PSÍHUBKA!
Tu poznáváme Emila Zolu, který se jako iniciátor prodreifusovské kampaně snažil zachránit čest francouzské společnosti.
Aféra postupně vyprchá do ztracena, společnost má již jiné starosti. Jsme svědky předvolební kampaně, snahy o znovunastolení tučňácké monarchie příchodem právoplatného následníka trůnu z emigrace, kde po nastolení prohnilé republiky žil.
Vyvrcholení tučňáckých dějin spočívá ve všeobecné katastrofě. V poslední kapitole France popisuje společnost budoucnosti, kde je vše ovládáno jen honbou za ziskem. Toto je ustaveno jako nová morálka, všichni lidé jsou jí svázáni, žijí ve světě, kde panuje technika a oni jsou jen kolečky v soustrojí. Není tu místa pro běžné lidské radosti, vzduch je nedýchatelný, vše ovládá kapitál a vychrtlí manažeři a obchodníci. „Vykoupení“ představuje všeobecná zkáza, které přihlížejí dva milenci, představující příslib budoucího lepšího věku.
„Ano bude to tak lepší,“ řekla zase ona.
A vrhla se do náručí ničitele a vášnivě ho políbila.
A. France nám však ještě jednou představí tučňácké dějiny v tomtéž sledu událostí, v jakém se již dály. Návrat téhož, před i po katastrofě, ukazuje, že tučňácká společnost je nereformovatelná.
Jedná se o satirický a parodistický román s prvky antiutopie. France tu uplatnil svoje zkušenosti s realistickým a společenskokritickým románem."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ