"Faust
Goethe J. W.
„Faust“ je vrcholné životní dílo J.W.Goetha. Pracoval na něm od mládí až do sklonku života. Tematicky čerpá z renezanční pověsti o alchymistovi doktoru Faustovi, který hledal lék na věčné mládí, a uzavřel proto pakt s ďáblem. Ten si ho pak odnesl, jeho duše propadla peklu. Goethův má jiné vyznění, jiný smysl.
Celé tragedii předchází „Věnování“ ze sklonku autorova života. Pak následuje ironická „Předehra na divadle“, jíž se účastní divadelní básník, který je nasycen myšlenkami o vysokém poslání básnictví, které neposluhuje nízkým lidským pudům, nýbrž je výrazem nejhlubších hnutí osobnosti básníkovi. Pak je tu komik, který zesměšňuje básníka, dokazuje mu planost jeho řečí a prázdné tlachání; on sám naopak jde vstříc divákovi, aby ten se pobavil, protože je nejvyšším arbitrem úspěchu a kvality díla. Divadelní ředitel se je snaží mírnit a uvést jejich stanoviska v soulad. Ironický důraz klade Goethe na „naše Němce“, tj. diváky počínajícího dramatu, zvyklé již na ledacos.
Pak čteme poněkud závažnější „Prolog v nebi“: dochází tu k sázce mezi Hospodinem a Mefistofelem – Satanem o Faustovu duši. Hospodin dává Mefistovi plnou moc dělat si s Faustem, co se mu zamane, s tím, že Faust jako Hospodinův služebník bude Mefistovi odolávat, aby pán Bůh vyhrál nad Satanem sázku.
Nastává prvý díl tragedie. Jde o příběh lásky Fausta a Markétky, který je zcela Goethovou inovací, v žádném jiném zpracování faustovského tématu není. V úvodním jednání Faust spílá všemu vědění a sám sobě, že „vodím křížem a sem a tam
své žáky za nos po deset let –
a dovedu jedno jen povědět:
je nemožné bychom cokoli znali.“
Zjevuje se mu vytoužený Duch země, který ho však neposlouchá a uteče mu. Ke vší jeho bídě přichází nenáviděný Wagner, typ osvícenského vzdělance, člověk naprosto knižní, všechnu svoji vzdělanost má vybrakovanou z knih; týrá Fausta svými učenostmi a plány. Po jeho odchodu se snaží Faust spáchat sebevraždu. Když však již přikládá misku s jedem k ústům, začne pět sbor andělů, a tak se zachrání - rajskou hudbou.
V následujících jednáních dochází setkání Fausta s pudlíkem, ze kterého se vyklube jeho „jádro“ – Mefistofeles; ten přišel Faustovi dělat návrhy a Faust, protože nemá co ztratit, na ně přistupuje. Podepisuje smlouvu, jejíž podmínkou je, že ve chvíli, „když okamžik mě zvábí k slovu: /Jsi tolik krásný! prodli jen –„, tj. když dojde úplné Faustově radosti a úplnému naplnění jeho života, vezme si čert jeho duši.
Dochází k různým zázrakům, kdy Mefisto ukazuje Faustovi všemožné radosti života. Slavná je pijácká scéna v Auerbachově sklepě. Pak Faust spatří Markétku a bezhlavě se do ní zamiluje. Ďábelským řízením se s ní seznámí a udělá jí dítě. Dítě Markétka zavraždí, protože ono bylo nemanželské, tj. nelegitimní, a byla by potrestána i s dítětem. Nevydrží však tlak svědomí, jde se udat a je popravena. Neodolá ani Faustovým svodům, který ji přišel zachránit. Nechce.
Faust se budí na počátku druhého dílu. Zde je nutno podotknou, že tento díl je uspořádán po vzoru klasické tragedie do pěti dějství, je po formální stránce daleko složitější a vůbec náročnější.
Faust se probouzí v „Půvabné krajině“, jak je nazvána vstupní kapitola, a je osvěžován léčivou mocí přírody. Pějí mu k tomu Ariel a skřítkové, elfové a jiná germánská verbež, zosobnění této přírody. S Mefistem pak odcházejí do císařského paláce. Mefisto ze sebe dělá šaška a pak podpaluje královský palác i s dvořany, jen aby je potom mohl s Faustem zachránit. Zásadní scéna tohoto dílu je sestup Fausta k „matkám“; její hluboký smysl tkví v tom, vyvolat z podsvětí antické hrdiny nepodléhající ďábelským silám Mefistofelovým. To lze pouze u mytických „matek“, jejichž sídlo je mimo lidské i božsko-pekelné struktury. Chce přivést pak zejména Helenu, svoji budoucí lásku. Mefisto sám nic nezmůže, může dát Faustovi pouze návod jak na to; Faust sestup podstupuje na vlastní riziko, protože antická božstva a hrdinové jdou mimo Mefistovu kompetenci.
„Teď zcela jedno. Prchej ze stvoření
k obrazům odpoutaných volné říši!
Kochej se zjevy, kterých dávno není;
jak mraků let se splétají a kříží.“
Při veliké slavnosti se pak Faust skutečně navrací se vším, co potřebuje – s trojnožkou a klíčem a vyvolává Helenu – nejkrásnější ženu světa. Předvádí se to jako dvorská fraška, divadlo. Diváci i s Faustem sledují Parida s Helenou jako dva herce a komentují jejich počínání. Tím končí prvé jednání druhého dílu „Fausta“.
Na počátku druhého dochází ke stvoření homunkula, člověka v lahvi, bez těla, pouze duchovní podstaty. Má mimořádné duševní vlastnosti, protože je stvořen ne přírodou, ale vědecky, uměle. Homunkulus radí k pouti do Řecka; on sám by tam totiž nabyl úplné dokonalosti vytvořením těla. Faust by tu potkal skutečnou Helenu, skutečnou bytost, ne jen stín z podsvětí, a vyléčil by se ze své stávající nemoci, platonické zamilovanosti. Mefista tam Homunkulus naláká na vidinu thráckých čarodějnic.
Řecko, Řecko dávné a mýtické je totiž místem sepětí člověka s přírodou, se sebou samým, lze tu nabýt očisty a naplnění, které mrazivý sever neposkytuje. Vše je tu jakoby protikladem Severu. „Klasická Valpuržina noc“ je protipólem „Valpuržiny noci“ z prvého dílu Fausta; v ní se jednalo o slet čarodějnic, jak je známe z Evropy, zejména z Německa. V Řecku jde o majestátní koncert mytologických bytostí a potvor, které nejsou karikaturami jako čarodějnice apod., nýbrž zosobněním přírodních sil, důstojným projevem živlů v mytplogických postavách.
Dějový prvek se nám tu na dlouho vytrácí, až pak naváže tehdy, kdy je Helena ohrožována svým právoplatným manželem Méneláem, který usiluje o násilné dobytí svého sídla a utracení zajatkyň - též Heleny jako zrádkyně. Je tu však všemocný Faust, jenž vystavěl středověký germánský hrad, ve všem všudy gotický, nedaleko Sparty, a tak může Heleně nabídnout svoji ochrannou ruku galantního evropského rytíře. Helena a její družky přijímají a z Heleny a Fausta se stává milenecký pár. Narodí se jim syn Euporion, ten bude představovat zosobněnou poezii. Podobně jako Ikaros je zabit v největším rozmachu svých sil. Faust však přichází též o Helenu.
Po všech těchto a jiných peripetiích nachází hluboký smysl svého počínání v založení říše, v níž by vládl pokrok, spravedlnost a lidský um. Ani ta není úplně dokonalá, nicméně jako zásluha je připočtena Faustovi k dobru: i přes zaprodání se ďáblu jeho duch vycítil, co je pravé poslání člověka celého, hrdinného: služba lidstvu, obětavost a nadosobní cíl. K tomu Faust dospěl přes řadu svých osobních štěstí a řadu osobních ztroskotání. Je vzat do nebe; závěrečný chór nás upamatovává na dantovskou apoteózu Beatrice a jeho dospění ráje a patření na absolutní Dokonalost, na Boha. Poslyšme závěrečný „Chorus mysticus“:
„Příměrem pouhým je
pozemské dění;
co pomíjivé jest – zde
v skutek se mění;
co popsat není lze,
jsoucnem tu již;
za věčným ženstvím jsme
neseni výš.“
Zbývá napsat něco málo o formální stránce „Fausta“. Jde o tragédii – drama, nikoli třeba o básnickou poému. Jako dram ase však uvádí často jen první díl kvůli přílišné délce, komplikovanosti a nesrozumitelnosti dílu druhého. Ten mu však teprve dává smysl jaký Goethe chtěl. Prvá část je psaná německým „knittelversem“, vázaným rýmovaným veršem o nepravidelném počtu slabik. Našli bychom tu však i jiná metra. V dílu druhém se prolíná knittelvers a jiná rýmovaná metra s řadou forem antických, vždy v promluvách mytologických antických bytostí."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ