"Utrpení mladého Werthera
Goethe J. W.
Werther, mladý malíř, přijíždí na venkov na zotavenou, za přírodou, inspirací. Krom toho zde chce také vyřídit jakési dědické záležitosti. Své přátele a lásky opouští radostně. Bydlí u své tety.
Venkov ho doslova nadchne. Je jaro, vše kvete, rojí se a hemží:
„Jsem tak šťasten, drahý příteli, tak pohroužen do pocitu klidného bytí, že to je až na škodu mému umění. Nedovedl bych teď kreslit, ani čáru bych nesvedl, a přece jsem nikdy nebyl větším malířem než právě v těchto okamžicích, když celé údolí se vypařuje a výsostné slunce spočívá na neprostupných temnotách mého lesa a jenom paprsky se vkrádají do nejvnitřnější svatyně a když tu pak ležím ve vysoké trávě…“
Jeho vytržení na sebe bere až náboženský ráz, má dojem, že jeho vnímání je daleko intenzivnější a hlubší, než by kdy mohlo být umění. Atmosféra je plna venkovského poklidu a patriarchální ukotvenosti (Goethe zde zpodobil ideál venkovské idyly). Odmítá knihy, které mu chce poslat přítel Vilém, zdá se mu, že by ho jen vytrhovaly z prožívání a poznávání zdejšího života. Oné vyčtené učenosti, životní zkušenost získané z knih má už ze škol plné zuby. Nosí s sebou všude jen „svého Homéra“ a čte si v něm. To je další z atributů doby: ve starověkých Řecích lidé nacházejí naplnění ideálu přirozeného života. Werther se seznamuje z řadou lidí žijících poklidným patriarchálním životem, životem prostým a skromným, nepochybujícím a samozřejmým v sobě samém. Venkovský život je zkrátka plný štěstí a radosti a sám Werther nachází v prostých úkonech radost, kterou mu civilizace zakryla, zevšedněla.
Jednoho dne pozná Lottu, dívku, která se mu stane osudnou. Zastavuje se u ní jakoby náhodou cestou na ples. Spatří ji, jak rozděluje těmi nejpůvabnějšími gesty chléb svým šesti sourozencům, o něž se musí starat. Přítelkyně, která Werthera doprovází, ho varuje, aby se před Lottinou krásou měl na pozoru - je už totiž zadána. Setkání s Lottou Werther podrobně popisuje svému příteli. Jde o první opravdu dlouhý dopis, který od něj přítel dostává. Líčí mu v něm průběh bálu i to, jak se blíže s Lottou seznámil. Werther se do dívky sentimentálně zamiluje, mají dokonce společného i literárního oblíbence:
„položila ruku na mou a řekla: -,Klopstock.´ Tonul jsem v proudu pocitů, kterým mě toto heslo zaplavilo. Přemohlo mě to. Sklonil jsem se k ní a v slzách nejvyšší rozkoše jsem jí políbil ruku. A pohlédl zase do jejích očí – Vznešený básníku! kéž bys byl viděl své zbožštění v těchto zracích! A kéž bych teď už nikdy nikým neslyšel vyslovovat tvé často znesvěcované jméno!“
Od této chvíle ztrácí Werther postupně smysl pro realitu a začíná blouznit. Idealita dívky, do níž se zamiloval a kterou si teď vybásňuje, se mu střetává se skutečností – je zasnoubena, provdá se. Nenaplněná láska k ní se Wertherovi stává chorobou.
Lotta se podle očekávání vdá, on odchází. Touží po odchodu do války, přátelé mu to ale rozmluví. Působí pak jako pobočník u jistého velvyslance a poznává svět. Dostáváme se k pasáži, kde končí dopisy Wertherovy a obrací se na nás jejich vydavatel. Chce podat „historii posledních podivuhodných dnů našeho přítele.“ Jde o pár dní po návratu Werthera zpět k Lottě. Uveřejněn tu je poslední Wertherův dopis Vilémovi z 20. prosince, popisující posledního jeho setkání s Lottou, na kterém jí recituje svoje překlady Ossianových písní. Čas těsně před Wertherovou sebevraždou zachycuje jakoby deníkový záznam nebo dopis na rozloučenou, který se jmenuje „Po jedenácté“.
„Soused viděl záblesk a slyšel ránu; když se však nic nehýbalo, nedbal toho. Zrána o šesté vstoupí sluha se světlem a vidí svého pána na zemi a pistoli a krev. Volá ho, zalomcuje jím: žádná odpověď; už jen chroptí.“
Tak skončil Werther. Román je napsán v dopisech (jak bylo tehdy v módě), adresovaných Wertherovu příteli Vilémovi i jiným lidem. Dopisová forma dodává románu osobnější, zaujatější ráz; pasáže filozofující se prolínají s běžnými událostmi, které však mají pro pisatele – Werthera – značnou důležitost. Dopisová forma si též vynucuje vynechání některých prvků, vyznačuje se jistou úsečností a zkratkovitostí. Jsou tu poměrně velké časové proluky, které by běžný příběh nesnesl."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ