"Ilias
Homér
„Báseň o Iliu (Tróji)“ řeckého rapsóda Homéra je nejstarším zcela dochovaným starověkým řeckým hrdinským eposem, zhruba z 8.století př. n. l. Zpracovává rozsahem nevelkou epizodu z trójské války – Achilleův hněv.
Vrchní velitel řeckých vojsk Agamemnon unese dceru kněze Chrýsa, který se vydá do řeckého tábora s výkupným za zajatou dceru. Agamemnon ho však vyžene a on se modlí k bohu Apollónovi, aby ztrestal zpupné Řeky. Apollón na ně sešle mor a Agamemnon je donucen dceru vrátit. Náhradou vezme největšímu řeckému hrdinovi Achilleovi jeho zajatkyni Bríseovnu. Rozhněvaný Achilleus se rozhodne stranit se boje. Jeho matka Thétis vymůže na Diovi slib, že Trójané budou tak dlouho vítězit, dokud se Achilleovi nedostane satisfakce.
Řekové jsou v následující bitvě poraženi. Pokoušejí se usmířit Achillea. Marně. Obě strany se dohodnou, že již deset let trvající válku rozhodne osobní souboj dvou reků. Za Řeky nastoupí Meneláos, za Trójany Paris, který kdysi unesl Meneláovu manželku Helenu a tím zavdal příčinu k válce. Vítězi má připadnout Helena a poklady. Paris v souboji podléhá, ale bohyně Afrodíté, která stojí na jeho straně, ho z bojiště přenese do bezpečí. Válka se zase rozhoří. Mezi Řeky se vyznamenává především Diomédés, který zraňuje i bohy na straně Trójanů. Dojde k nerozhodnému souboji mezi nejudatnějším trójským hrdinou Hektorem a Řekem Aiantem. Trójané mají převahu, pronikají do tábora Řeků a téměř se jim podaří zapálit jejich lodě. K rozhněvanému Achilleovi přicházejí přední Řekové s nabídkou smíru, on stále odmítá.
Achilleův nejmilejší přítel Patroklos ho požádá, aby mu zapůjčil svou zbroj. Achilleus na to přistoupí, ovšem s podmínkou, že Patroklos smí Trójany pouze odehnat od řeckých lodí a potom se musí vrátit zpět. Patroklos v Achilleově zbroji a s jeho vojáky – Myrmidony zasáhne do boje. Zděšení Trójané se domnívají, že je to sám Achilleus, a prchají před ním až k městu. Patroklos zapomene na slib, který dal Achilleovi, a Trójany pronásleduje. Bůh Apollón ho připraví o zbroj, Patroklos je poznán a Hektor ho zabíjí.
Achilleus kvílí nad smrtí svého přítele, žádá svou matku Thétis, aby mu nechala zhotovit novou zbroj. Achilleus má psáno v osudu, že buď se ve zdraví dožije vysokého věku nebo, zúčastní-li se ještě bitvy, brzy hrdinně zemře. Achilleus se rozhodne pro druhou možnost, jeho touha po pomstě je příliš silná. Jde v čele vojska do boje a kosí celé armády Trójanů, kteří se před ním radši stahují do města. Hektor se nedá zadržet pláčem svých rodičů a vyjde se utkat s Achilleem. Po krátkém boji padne. Achilleus přiváže jeho mrtvolu k vozu a odvleče ji do řeckého tábora, kde slavnostně spálí Patroklovu mrtvolu a uspořádá k jeho poctě rozmanité závody.
Rozběsněný Achilleus po následujících devět dnů vláčí Hektorovu mrtvolu kolem trójských hradeb. Ani bohové se už nemůžou dívat na tak nelidsky kruté jednání. Hektorův otec, starý trójský král Priamos, se za noci vydá k Achilleovi a prosí ho o vydání Hektorova těla. Achilleus k tomu svolí. Priamos se vrátí do Tróje, kde Hektora slavnostně pohřbí.
Epos se od románu podle ruského literárního vědce Michaila Bachtina liší především tím, že je situován do tzv. absolutní minulosti počátků a vrcholů národní historie, která je izolovaná od všech následujících časů. Vše, co pochází z této absolutní minulosti je podle něj kvalitativně hodnotnější než současnost pěvce, který o těchto událostech vypráví. Zdrojem eposu je národní ústní podání, závazná tradice, nikoli osobní zkušenost spisovatele a na ní založená svobodná invence. Absolutní minulost je uzavřená a završená jak v celku, tak v každé své části: epos může začínat a končit kdekoliv, posluchač se i ze zlomku doví vše podstatné. Člověk v eposu je plně dovršen a ukončen, jeho vývoj je vyloučen. Je také naprosto zvnějšněn: nevidí ani neví o sobě víc než to, co vidí a co o něm vědí druzí. Epický člověk je zbaven jakékoliv iniciativy, i iniciativy jazykové (všechny postavy hovoří naprosto stejně). Lidé v eposu se od sebe liší pouze různým postavením, osudem, ne však různými názory, „pravdami“ – ty jsou pro všechny stejné.
Homér ve svém eposu zachytil pouze 51 dní, ve kterých se ovšem dozvíme naprosto všechno o příčinách války, jejím desetiletém průběhu, a z jednotlivých náznaků i o budoucích osudech hrdinů.
Nad Homérovým světem vládne všemocný osud, kterému jsou podřízeni i olympští bohové: např. je už dopředu rozhodnuto, že Trója padne, že Achilleus se tohoto pádu nedožije atd. Mezi bohy a heroji – vlastně jakýmisi polobohy, je rozdíl pouze kvantitativní, nikoliv kvalitativní. Herojové jsou menší, méně mocní, smrtelní. Můžou ale s bohy bojovat a dokonce je i zranit. Bohové se naproti tomu z Olympu k Tróji musí dopravit tak jako lidé – na vozech.
Metrickým rozměrem Iliady je daktylský hexametr, který sestává ze šesti stop, přičemž pátou stopou je vždy daktyl a šestou vždy tróchej. První až čtvrtou stopou je buď daktyl nebo tróchej. Uprostřed třetí stopy je césura (přerývka) – při čtení je třeba udělat pauzu. V následujícím příkladu budou od sebe jednotlivé stopy zřetelně odděleny, césuru značí lomítko.
Přemítal takto a čekal. / V tom přistoupil Achilleus k němu,
jak bůh krvavé války, / ten bojovník s kmitavou přilbou,
na pravém rameni třásl / svým strašlivým pélijským kopím,
na těle kovová zbroj / mu svítila podobná záři,
jako když hoří kdes oheň / neb jako když vychází slunce.
Hektora pojala hrůza, / jak spatřil ho, odvahy neměl
zůstat tam - opustil bránu / a ze strachu na útěk dal se.
Achilleus pustil se za ním, / vždyť spoléhal na hbité nohy.
Na Iliadě je zřetelně vidět, že se původně jednalo o ústní poezii. Kromě pevné struktury verše k ústní tradici odkazuje především opakování tradičních formulí, které vyplňují určité části veršů, celé verše i několik veršů najednou. Charakteristické pro styl Iliady je statičnost a přehlednost zobrazovaných událostí, obšírnost líčení, detailnost a četné odbočky. Čtenář nebo posluchač je plně zaujat tím, co se vypráví právě teď: odbočí-li pěvec od hlavní linie vyprávění, aby něco objasnil, pak tato hlavní linie zcela zmizí ze zřetele a pěvec se k ní navrátí, až když do nejmenších podrobností vyložil to, k čemu odbočil:
Ke zdrojům krásných proudů již přiběhli, ze kterých prýští
na povrch prameny dva, z nichž vírnatý Skamandros vzniká;
vyvěrá v jednom z nich vždy teplounká voda a vůkol
valí se ze zdroje dým, jak kdyby tam plápolal oheň.
Druhý však teče i v létě, vždy studený tak jako kroupy,
nebo jak mrazivý sníh neb led, jenž utuhl z vody.
Nablízku pramenů těch jsou prostorné nádrže k praní,
krásné, kamením zděné, kde právaly lesklá svá roucha
před lety manželky trójské i jejich půvabné dcery,
dokud byl ještě mír, než synové achájští přišli.
Tam tedy proběhli oba…"

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ