"Postřižiny
Hrabal Bohumil
Oblíbená próza Bohumila Hrabala Postřižiny vyšla poprvé v roce 1970. Tato novela v mnohém vychází z Hrabalova skutečného života: Bohumil Hrabal se narodil v Brně-Židenicích, ale místem jeho dětství se stal Nymburk, kde jeho otec působil jako správce pivovaru. Členem rodiny byl i strýc Pepin, který prý jednou přijel „na čtrnáct dní a zůstal na čtyřicet let“. Tento neúmorný vypravěč a výtržník se stal první a největší Hrabalovou múzou (byl i modelem pro vypravěče v Tanečních hodinách pro starší a pokročilé).
Své postavy poznal Hrabal na různých pracovištích.Vybírá si lidi, kteří stojí mimo hlavní proud, nejsou nijak příkladní, zato ale hluboce lidští. Jejich filosofie je velmi jednoduchá, oni prostě chtějí žít, protože „život je k zešílení krásnej...“. Jsou posedlí životem, jsou „pábitelé“ (pábit = dělat něco s vášní a zaujetím, být něčím načisto posedlý). V životě Hrabalových hrdinů se vždy mísí tragično s komičnem.
Postřižiny se odehrávají za první republiky, na počátku dvacátých let, v jednom českém maloměstě (míněn je autorův oblíbený Nymburk). Příběh je z velké míry určován autobiografickými zážitky, vzpomínkami na dětství strávené v pivovaře, kde tatínek pracoval jako správce. Očima vlastní matky autor ukazuje dění a atmosféru města v době, kdy docházelo k velkým průmyslovým objevům, kdy probíhala překotná modernizace, kdy se „zkracovaly vzdálenosti i čas“. Zkracovaly se ovšem i dámské sukně a především vlasy. I Hrabalova maminka své dlouhé vlasy obětovala nastupující moderní módě, aby tím dokázala svou nekonvenčnost a manifestovala naplno prožívaný život. Ten byl umocněn zejména příjezdem hlučného strýce Pepina - přijel sice jen na návštěvu, zůstal ale natrvalo. Hlučně vypravuje své pábitelské historky, dovede se radovat ze života, překypuje energií.
Určitým protipólem Pepina je jeho bratr Francin, autorův otec. Tento přísný správce pivovaru jen útrpně snáší časté výstřelky manželky a bratra (například jejich nápad vylézt na tovární komín).
Příběh sestává spíše z epizodních historek. Tato bezsyžetovost vede k značné dějovosti všech vložených minipříběhů. Hlavním principem Hrabalových povídek je princip souřadnosti: všechny složky vyprávění jsou jakoby v jedné rovině, všem je věnována stejná autorova pozornost, Hrabal nerozlišuje významnější a méně významné. Tak se dostává stejné váhy vyprávění strýčka Pepina o medvídku mývalovi jako otcovu důležitému obchodnímu jednání. Tomu slouží i Hrabalova metoda literární koláže. Cílem je podat souhrnný obraz maloměšťáckého prostředí, které je ovšem vyjádřeno ve své pozitivní formě - plné lidskosti a zajímavých figurek.
Důležité je užití hovorové řeči v promluvách postav, objevujeme různé slangové výrazy, často i slovácké nářečí. V jednotlivých epizodách vždy nalezneme nadsázku, vycházející často ze záliby v groteskních neobvyklých situacích a nápadech (např. pomazávání se krví při zabíjačce).
Hrabalova posedlost životem je živena jak krásou a radostí, tak jeho ošklivostí, smutkem a hrubostí, protože právě tam se ukazují všechny odstíny a zákoutí lidských osudů."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ