"Povídky canterburské
Chaucer Geoffrey
Je duben a v southwarském hostinci U kabátce v Londýně se srotili poutníci, připravující se na pouť do Canterbury a doufají, že se jim dostane požehnání od svatého Tomáše Becketa, anglického mučedníka.
Jsou mezi nimi zástupci všech společenských tříd – od aristokratů po nejníže postavené křesťanské duše. Chaucer se moudře zaměřil právě na tuto událost, jelikož je v podstatě jedinou středověkou příležitostí, kdy k takovému setkání zástupců všech společenských stavů mohlo dojít.
Hostinský nabídne poutníkům, ať každý vypráví dva příběhy, že jim pak cesta aspoň lépe uteče. Nejlepšímu vypravěči ostatníci zaplatí výborný pokrm, hostinský poutníky doprovodí a bude zároveň jejich soudcem.
Vedle hostinského zde vystupuje rytíř, jeho syn – dvorní panoš, sluha, lesník, jeptiška Eglentyna, mnich, fráter Hubert, kupec, student, jurista, svobodný statkář, čalouník, barvíř, kuchař, lodník, doktor medicíny, dobrá žena z Bath, vesnický farář, oráč, rychtář, mlynář, odpustkář, půhončí a kolejní správce. Chaucer sám je jedním z poutníkům.
Všichni tahají slámky, aby rozhodli, kdo začne – první uslyšíme povídku rytířovu. Jak lze očekávat, jeho povídka pojednává o rytířskosti, cti a lásce. Další příběh má vyprávět mnich, ale opilý mlynář se místo něj vnutí poutníkům se svou povídkou o hloupém tesaři. Rychtář, jenž kdysi býval tesařem, trvá na tom, že další příběh bude vyprávět on, aby se pomstil mlynáři. Kuchaři se nepodaří příběh dokončit, a tak další ucelené vyprávění uslyšíme až od juristy.
Hostinský je úrovní příběhů velice potěšen, ačkoliv se zdá, že zapomněl na mnicha, a obrací se na faráře, aby také on pověděl svůj příběh. Není jasné, zda si farář zrovna nemůže na žádný příběh vzpomenout nebo se mu jen do vyprávění nechce, ale pro danou chvíli odmítá, a tak přichází se svým briskním příběhem lodník.
Barvitý příběh ženy z Bath se týká úspěchu v manželství, jež podle ní může uspět, jen když žena panuje muži: nejprve obšírně vypráví o svých pěti manželstvích, manželích a vztazích mužů a žen vůbec. Naváže povídkou o šlechtici, který znásilní mladou dívku a má za to být popraven. Královna mu udělí milost pod podmínkou, že jí do roka a do dne přijde říct, po čem ženy nejvíce touží. Mladík putoval krajem, ale jasné odpovědi na královninu otázku se nedohledal. Až těsně před vypršením lhůty potkal v lese starou šerednou bábu, a ta mu prozradila, že ženy nejvíce touží po tom, aby mohly ovládat muže. Mladík jí slíbí, že pokud bude královna s touto odpovědí spokojena, splní babce jakékoli možné přání. Královna i ostatní ženy se zjištěním souhlasí, šlechtic získá milost, ale bába po něm chce, aby si ji vzal za ženu. Mladík musí splnit svůj slib a bábu si vezme. O svatební noci se k ničemu nemá. Babka muži řekne, ať si vybere, jestli by chtěl spíše starou šerednou bábu, o jejíž poctivost by nemusel nijak pečovat, nebo mladou a krásnou záletnici. Rytíř se zamyslí a rozhodne se, že nechá volbu na své ženě. Ta je jeho přáním potěšena a slíbí mu, že pokud ji políbí, promění se do rána v krásnou, mladou a počestnou ženu - a tak se skutečně stane.
Mezi poutníky se objevují první rozmíšky, a hostinský proto nechce žebravému mnichu povolit vyprávět příběh o půhončím. Půhončí však nic nenamítá, jelikož jeho příběh je o žebravém mnichu a každá urážka bude plně splacena. Nicméně když je fráterův příběh vyprávěn, půhončí se rozhněvá a vypráví poté ten nejsprostší příběh o žebravých mniších.
Další příběh, jenž vypráví úředník, je o trpělivosti žen a stojí v protikladu k příběhu ženy z Bath. Následují příběhy kupce, panoše (nedokončený) a svobodného statkáře.
Hostinský dohlíží na poutníky a postará se o vyvážený podíl humorného a vážného, veselého a smutného. K vyprávění vyzve také doktora medicíny a odpustkáře. Odpustkář vypráví o morálce, ale sám je tím nejnemravnějším jedincem; na konci svého příběhu se pokusí prodat poutníkům svaté ostatky, což hostinského rozzuří. Klid musí nastolit rytíř.
Následuje příběh vyprávěný převorkou, který každého, jak se zdá, uklidní: pojednává o malém synu vdovy, který byl nadmíru zbožný a miloval nade vše Pannu Marii. Do školy začal chodit už v útlém věku, a přestože latině nerozuměl, zpíval ze všeho nejraději k oslavě Bohorodičky latinské písně. Do školy chodil kolem židovského ghetta a jednoho dne jej židé, kteří už nemohli dále snášet jeho chvalozpěvy, zabili a pohodili do kanálu, kde jej druhého dne s podřezaným hrdlem nalezla nešťastná matka. Přestože byl chlapec mrtvý, linul se z jeho úst neustále krásný zpěv. Až těsně před pohřbem mu kněz vyňal zpod jazyku kouzelné zrnko, které mu tam podle chlapcových slov dala sama Panna Marie, a zpěv utichl ve stejném okamžiku, kdy uletěla chlapcova duše.
Konečně je řada i na vypravěči, aby podal svůj příběh. Jeho vyprávění o siru Thopasovi, který se hodlá utkat s mužem gigantem o královnu víl, po které vždy toužil, není však poutníky dobře přijato - nezamlouvá se jim totiž rýmová forma. Dokonce Chaucera požádají, aby svůj příběh dokončil v próze.
Nakonec je řada na veselém mnichu, ten ale k údivu všech přichází s tragickým příběhem. Náladu všem pozvedne vyprávění kněze o kohoutu Chaunticleerovi, jeho choti a lišce. Jeptiška podá historickou povídku týkající se života svaté Celie.
Ke skupině se poté přidávají kanovník a sluha. Hostinský se jich zeptá, zda mají také nějaký příběh, který by mohli vyprávět; kanovník se vyprávět stydí, přivolí jen sluha.
Skupina se blíží ke Canterbury, poslední dva příběhy vyprávějí kolejní správce a farář. Farářův příběh však spíše připomíná kázání.
Kniha končí Chaucerovým komentářem."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ