"I. TEORETICKÁ ČÁST
1 ZÁVISLOST NA ALKOHOLU – ALKOHOLISMUS
Východiskem pro porozumění osobám trpící kodependencí je především objasnění pojmu závislost. Ačkoliv má závislost několik druhů podob, můžeme být závislí na práci, na nakupování, na internetu, na nikotinu, na výherních automatech, na drogách a na mnoha dalších věcech, v první kapitole této práce se zabýváme pouze závislostí na alkoholu. Tento druh závislosti je nejen nejčastější, ale je právě s kodependencí velmi úzce propojen.
Pokud bychom hledali základní definici závislosti, došli bychom k závěru, že jich je mnoho. Autorka se tedy rozhodla vybrat tři, které se ji zdály nejvystižnější.
„Závislost je psychická porucha, kterou charakterizuje skupina psychopatologických, behaviorálních a kognitivních příznaků, které se vyvíjejí po opakovaném užití určité substance“ (Ehrman, 2010, 321).
„Závislost je skupina fyziologických, behaviorálních a kognitivních fenoménů, v nichž užívání nějaké látky nebo třídy látek má u daného jedince mnohem větší přednost než jiné jednání, kterého si kdysi cenil více“ (Nešpor, 2007, 9).
„Závislost je soubor psychických a somatických změn, které se vytvoří v důsledku opakovaného užívání psychoaktivní látky. Závislost lze chápat jako životní styl, jehož dominantou je preferenční zaměření na tuto látku“ (Vágnerová, 2008, 548).
Mezi nejzávažnější formy návyku patří závislost na alkoholu. O té však lze hovořit pouze tehdy, kdy potřeba alkoholu dosáhne stupně, kdy škodí jedinci, společnosti, či oběma. Nadměrná konzumace alkoholických nápojů bývá označována jako alkoholismus. Tento termín byl poprvé použit ve Švédsku v roce 1848. Alkoholismus je návyková nemoc, jejíž oběti jsou psychicky i fyzicky závislé na chemické látce, tedy na alkoholu. Alkohol se typem účinku blíží k sedativům, tedy tlumí úzkost, potlačuje depresi apod. (Dušek, 2010).
Důležitou roli při požívání alkoholu, hraje také motivace, napodobování vzorů, společnost, ve které se pohybujeme, dostupnost a přístup k němu, reklama apod. To jak se k alkoholu stavíme je však dáno i kulturními a sociálními tradicemi. V naší společnosti je také mnohem více tolerováno, pokud má kladný vztah k alkoholu muž, než pokud pije žena (Hubínková, 2008).
Pojetí alkoholismu jako nemoci se postupně začalo vyvíjet během 19. Století, kdy v mnoha evropských zemích docházelo k budování azylových domů pro léčbu alkoholiků. První formulace byla připisována americkému psychiatrovi B. Rushovi. To, že alkoholismus definoval jako nemoc, znamenalo určitý posun v jednostranně orientovaných názorech. V polovině 19. Století je pak závislost na alkoholu označována jako chronické onemocnění s konkrétními příznaky. V Čechách na přelomu devatenáctého a dvacátého století vznikali spolky střízlivosti, které organizovali abstinenční hnutí. Došlo k vybudování léčeben podporované státem. V roce 1951 pak vzniká první záchytná stanice v Praze."

Součástí práce jsou tabulky, grafy či mapy, rozsah čistého textu činí cca 47 stran.

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ