"Měděný jezdec
Puškin Alexander Sergejevič
Puškinova „petěrburská povídka“ Měděný jezdec byla napsaná v roce 1833, avšak vydání se dočkala až po básníkově smrti v roce 1837. Je v ní vylíčen tragický osud bezvýznamného človíčka Jevgenije na pozadí ničivé povodně, která postihla Petrohrad v listopadu 1824. Poéma se skládá z prologu a dvou částí a je psána rýmovaným čtyřstopým jambem, nepravidelně střídaným s neúplným jambem pětistopým.
V prologu Puškin oslavuje Petra Velikého a vyznává se z lásky k Petrohradu, dílu Petrovu.
Na začátku první části nás Puškin seznámí s hrdinou a učiní to svým typickým způsobem: tak, že v dosti dlouhé odbočce sám vstoupí do textu, zdůrazní tak své autorství a tím pádem i literárnost svého díla, aby posléze navázal na stejném místě, kde přestal („Jevgenij mladý přišel domů…/ Tím jménem svého hrdinu / nazývat budem. Dobře zní, / mé pero dávné přátelství / má k němu. Příjmí třeba není / nám dnes k tomuto vyprávění, / ač kdysi třeba slávy stín / i je kryl, možná kdysi znával / je i sám starý Karamzin / a vroucně o něm vykládával. / Však na ně zapomněl náš věk / už dávno. Neznámý náš rek / v Kolomně bydlí, slouží kdesi, / známých se straní, nepřeje si / znát slavné předky, ani let / těch dávných zim a dávných let. / Tak domů přišel náš Jevgenij“ ). Jevgenij sní o skromném a poklidném životě se svou milou Parašou, jež spolu s matkou obývá prostý domek v zálivu. Po ránu však přijde povodeň („Vod útok! Zteč! Teď, u sta hromů!, / vlny už lezou v okna domů. / Snesených člunů kormidlo / se o zeď tře a drtí sklo. / Baráků trosky, komín, trámy, / boudy s mokrými plachetkami, / stržené mosty, okříny, / zbožíčko bledé chudiny / i rakve vyplavené z hrobů / ulicí krouží s povodní. / Lid trne – soud hle! poslední! / Stůl, střechu vzala v jednu dobu / veliká voda!“), proti níž je bezmocný i car („Kde mluví Bůh, car mlčet musí“). Jevgenij sleduje pohromu a v duši se obává o Parašu.
Ve druhé části voda opadne a život běží zase po staré koleji, což Puškin bravurně ironizuje („Úředník / do služby chvátá. Kramář vnik / do sklepa, vyčerpává vodu / a zboží suší, počítá, / co vzala Něva rozlitá / a jak si vynahradí škodu / na bližních.“). Jevgenij zjistí, že domek jeho milované odnesla voda a Paraša s matkou zahynuly, a pomátne se z toho. Bloudí po Petrohradě, schází a nakonec zemře. Ještě předtím ale narazí na monumentální Falconetovu jezdeckou sochu Petra Velikého, obviní zakladatele města ze svého neštěstí a zdá se mu, že socha obživla a že ho pronásleduje („Kamkoli pádí ulic spletí / po Petrohradě mlčícím, / Měděný jezdec za ním letí / na koni břeskně zvonícím.“).
Petr, respektive jeho socha, se tak stává symbolem státní moci, která nebere ohledy na osud jednotlivce. Ta stejná státní moc je ovšem podřízena rozmarům přírody."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ