1.	Zakladatelé satanismu

2.	Satanská bible

3.	Satanisté a jejich společné prvky

4.	Fenomén satanismus

5.	Druhy satanismu

5.1	Náboženský

5.2	Antimorální

5.3	Antikulturní

6.	Jak hovořit se satanistou

7.	Historie satanismu

8.	Symboly, zásady a hlavní myšlenky

9.	Srovnání Satanské bible s Biblí

"Satanismus, který má své kořeny v minulosti v podobě tajných skupin, praktikujících vzývání ďábla a zesměšňujících katolickou bohoslužbu v tak zvané "černé mši", dostal svou organizační strukturu zásluhou autora Satanské bible. Tato kniha, která vychází z přesvědčení, že člověk je sobecká a násilnická bytost, a proto má právě tyto vlastnosti v boji o přežití rozvíjet, nachází u mládeže odezvu.
Dnes již zesnulý Anton Szandor LaVey, v jehož žilách kolovala rumunská, gruzínská i cikánská krev (cikánská babička mu v dětství vyprávěla o upírech a čarodějnicích, jak o tom slyšela v rodné Transylvánii) měl pestrý život. Krotitel lvů v cirkuse, kouzelník v zábavním parku, student kriminalistiky, nakonec policejní fotograf.To vše formovalo jeho myšlení spolu se zájmem o magii, hypnózu a čarodějnictví. Viděl formálnost a plytkost amerického křesťanství, rozpor mezi zbožnými řečmi a bezbožným životem. Vytvořil tedy svůj systém, který není pouhou negací, ale promyšlenou perverzí (z latinského "perverto", převracím) křesťanské věrouky. Proto satanismus se rouhá Bohu, kterého křesťané vzývají jako Otce Ježíše Krista .Oslavuje naopak Satana, jehož vůli - a to je zlo - chce činit. LaVey tu užívá slovní hříčku: anglické slovo "evil" (zlo) při čtení pozpátku vytvoří slovo "live" (živý). Z toho plyne, že by se člověk měl zlu oddat a radovat se z něj.
"Sátán" je hebrejské slovo, které znamená ve Starém Zákoně totéž co nepřítel, odpůrce či žalobce .V řeckém textu Nového Zákona je "satan" překládán jako "diabolos", ďábel. Křesťan ví o jeho moci (v tom se shoduje s LaVeyem), ale věří, že Ježíš Kristus nad ním už zvítězil .V této jistotě skládá německý reformátor Martin Luther svou píseň "Ein feste Burg ist unser Gott" (Hrad přepevný je Pán Bůh náš):"Byť svět i plný ďáblů byl, chtějících nás zhltiti, však žádný by z nás neubyl, musejí ustoupiti. Kníže světa toho, ač bouří mnoho,co chce , nespraví, soud Boží ho dáví,slovíčko jej porazí."
Tomu se ovšem satanismus vysmívá. Satan, kterého chápe jako temnou přírodní sílu a "ducha revolty" (J. W. Goethe ve svém "Faustu" označuje Mefistofela jako "ducha, jenž stále popírá") je naopak v jeho pohledu neporazitelný prazáklad zla.
Biblické Desatero je v LaVeyově systému nahrazeno "Satanským devaterem". Už první "pravda" zní: "Satan znamená ukájení choutek, nikoli odříkání!" A ve stejném směru se nese i osmý článek Devatera: "Satan znamená všechny tak zvané hříchy, jelikož vedou k fyzickému, mentálnímu nebo emočnímu uspokojení."
Satanismus má samozřejmě nejrůznější podoby. Někde převládá u mladistvých spíše touha po extrémní komunitě s nádechem "tajemna", při němž příjemně mrazí. Třebaže stoupenci této kategorie bývají často inteligentní, z větší části jsou sociálně nepřizpůsobiví, s problémy uplatnění. Rituály uspokojují jejich touhu po získání peněz, moci a sexu.
Velmi často se oddanost satanskému hnutí spojuje s užíváním drog a konzumování heavy - metalové hudby. Hudební skupiny, které ji produkují, často krouží kolem témat smrti, zatracení, násilí, jehož představitel je právě Satan. V roce 1969 skupina "Rolling Stones" hrála v Altamontu před třemi sty tisíci fanoušky v čarodějnických róbách svou skladbu "Sympathy for the Devil" (Sympatie k ďáblovi). Ještě neskončili a na zemi ležel probodený černoch. V zápětí byli další mrtví a zranění. - Kult ďábla, propagovaný členy hnutí tak zvaným "rohatým pozdravem" (vztyčený ukazováček a malíček) zřejmě dokáže probudit destruktivní síly, jež se mohou vybít tragickým způsobem."