"Na západní frontě klid
Remarque Erich Maria
Příběh, odehrávající se během 1. sv. války, je vyprávěn ústy Pavla Baumera. Je mu 19 let a do války odešel přímo ze školních lavic spolu s kamarády ze třídy - Albertem Krappem, Mullerem, Leerem. V té době byli ještě zapálení, netušili, co je čeká. Odvahu jim dodával učitelem „Kantorek“ - sám ale nakonec na frontu neodešel.
Pavel s přáteli jdou do nemocnice navštívit kamaráda Kemmericha. Měl průstřel stehna, amputovali mu nohu. Železné mládí! Mládí! Žádnému z nás není víc než dvacet. Ale mládí? Mládí? Tomu je už dávno. Jsme staří lidé. Pavel byl vždy spíše tišší chlapec, psával básně a dramata. Proto jej surovost války tolik ubíjí. Chlapci vzpomínají na odchod ze školy, prodělali tehdy tvrdý vojenský výcvik. Byly to zlé časy - tyranizoval je velitel Himmelstoss. Pavel se snaží kamarádovi vrátit naději, nebožák ale brzy umírá. TEĎ TU LEŽÍ - a proč? PROČ? Celý svět bychom měli vodit kolem tohoto lůžka a říkat: Tohle je František Kemmerich, stár devatenáct a půl roku, nechce umřít. NENECHTE HO UMŘÍT!
Pavel se dostává na frontu, přímo do pozic ostřelovaných nepřátelskými dělostřelci. Chlapci v zákopu přemítají o tom, co by dělali, kdyby nebyla válka. Docházejí k závěru, že vlastně nejsou ničím. Vzdělání nehotové, zkušenosti žádné. Náladu v jednotce zvedá Pavlův kamarád, „nestudent“ Katcza. Vždy je s to se vším si poradit. Dokáže např. ve zpustošené vesnici objevit a ukrást husy a tím nasytit celé družstvo. Jdeme k našemu baráku. A zase tu je vysokánská obloha s hvězdami a začínajícím rozbřeskem a já jdu pod ní, voják s velkými botami a plným žaludkem, vojáček v časném jitru - ale vedle mne jde Katcza, schýlený a hranatý, Katcza, můj kamarád. Přátelé se dostávají do tvrdých bojů zákopové války. Přichází hlad, utrpení, zoufalství. Je mi mdlo, jako vždy po útoku, a proto je mi zatěžko být sám se svými myšlenkami. Vlastně to nejsou myšlenky, jsou to vzpomínky, které mne nyní navštěvují v hodinách slabosti a přivádějí do prazvláštní nálady. Po krutém ostřelování přichází delší období klidu. Ale naši kamarádi jsou mrtvi, pomoci jim nemůžeme, mají to odbyté - kdoví, co ještě čeká na nás, chceme sebou seknout a spát nebo žrát, co se do nás vejde, a chlastat a kouřit, aby hodiny nebyly pusté. Život je krátký. V táboře najdou za řekou staré stavení, ve kterém se skrývají ženy. Ty jsou za komisárek schopny udělat cokoliv... V erotice, ve které nejde ani tak o pocit slasti, jako o návrat k absolutní podstatě bytí, hledají vojáci spíše útěchu nežli rozptýlení.
Pavel dostává na sedmnáct dní dovolenku a vrací se domů - do malého městečka za Dolbenem. Sestra nahoře v bytě prudce otevírá nějaké dveře a volá: Maminko, maminko, Pavel je tady. nemohu už udělat ani krok. Maminko, maminko, Pavel je tady. Opírám se o zeď a tisknu Přilbu a pušku, seč jsem, ale nemohu z místa, schodiště se mi rozplývá před očima, tluču se do nohou pažbou pušky a hněvivě zatínám zuby, ale nic nezmohu proti tomu jednomu slovu, bolestným násilím se nutím, abych se smál a mluvil, ale nedokážu ze sebe vypravit jediné slovo, a tak stojím na schodišti, nešťastný, bezmocný, v hrozné křeči, a nechci, a slzy mi pořád jenom stékají po tvářích. Pavel se nedokáže s návratem domů vyrovnat. Konfrontace s klidným světem, návrat k milovaným lidem, oživení vzpomínek, tolikrát vyvolávaných uprostřed hrozivé bitvy... Nemá ani dost sil, aby matce sdělil pravdu, to, že je skutečně nasazován do první linie při nejhorších bojích. Nechce jí přitížit, maminka těžce onemocněla - má rakovinu. Zato otec je z Pavla nadšený, s mužskou pýchou se udatným synem vychloubá v hospodě. Pavel se potkává se spoustou svých dřívějších známých, kteří zůstali v městečku. Vidí, že si vlastně nikdo nedokáže válku doopravdy představit. Konečně odveleli i Kantorka. Velitelem mu je jeden jeho bývalý žák... Čas dovolené se ale neúprosně krátí. zbývá poslední noc, ve které vyvstává tíha celého pobytu doma. Koušu do polštáře, křečovitě zatínám pěsti kolem železných tyčí postele. Nikdy jsem sem neměl jezdit. Byl jsem lhostejný tam venku a často bez naděje, teď už to nikdy nebudu umět. Byl jsem voják, nyní nejsem nic víc než bolest o sebe, o svou matku, o všechno, co je tak bezútěšné a bez konce. Nikdy jsem neměl jezdit na dovolenou.
Pavel se vrací nejprve do výcvikového tábora, teprve později jde zpět ke svému pluku. Všichni vojáci z útvaru jsou chváleni a vyznamenáváni, přijede se na ně podívat dokonce sám císař. Čeká je nová tvrdá ofenzíva. Pavel je skryt v zákopu, když tu k němu přepadává nepřítel. Pavel ho zběsile ubodá. Během jeho chroptění si Pavel ještě více uvědomuje obludnost války, náhle mu chce pomoci, má výčitky, povídá si s mrtvým. Dlouho se rozhoduje, ale nakonec si pomocí vojenské knížky zjistí totožnost mrtvého - je to jakýsi typograf Gerard Duval. Tak bezprostřední setkání se smrtí znamená obrat v Pavlově myšlení. Už odmítá být i nadále lhostejný. Náhle strašlivě CHCE přežít. Těžkou bitevní situaci přežije téměř bez úhony, je jen lehce postřelen. Kamarádovi Albertovi amputovali nohu. Je z toho zničený, chce se zastřelit. Muller je už mrtvý. Z celé party zbyli sami Pavel a Katcza. Ten byl ale nebezpečně střelen do holeně. Pavel ho táhne na zádech do bezpečí, sám raněný. V bezpečí padá do bezvědomí, saniťák se diví, proč se tolik dřel s mrtvým. Katcza po cestě vykrvácel z malé ranky, která vznikla po zásahu střepiny do hlavy, Pavel ji nepozoroval. Jdu? Mám ještě nohy? Zvedám oči, rozhlížím se dokola, celý se s očima točím dokola, dokola, až se zastavuju. Všechno je jako jindy. Jenom zeměbranec Katczinski Stanislav umřel. Potom už o ničem nevím.
Pavel zůstal ze sedmi chlapců ze třídy jako poslední. Na frontě se už moc nebojuje, jen se vyčkává na příměří. Přesto se Pavel konce války nedočkal.
Padl v říjnu 1918, v den, jenž byl na celém bojišti tak tichý, že se zpráva vrchního velitelství omezila na větu: Na západní frontě klid. Klesl tváří k zemi a ležel, jako by spal. Když ho obrátili, bylo vidět, že se nemohl dlouho trápit - výraz jeho obličeje byl tak klidný a vyrovnaný, až se zdálo, jako by byl málem spokojený, že to všechno vzalo takový konec.
Jeden z nejznámějších románů E. M. Remarqua je tvrdou obžalobou zvěrstev, které s sebou přináší válka. Osudy chlapců, jejich bezprostřední myšlenky a reflexe uprostřed válečného běsnění čtenáře do románu hluboce vtahují."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ