"Děti Arbatu
Rybakov Anatolij
Motto: „Revoluce je lokomotiva dějin, my jsme jí spadli pod kola, smiřte se s tím.“
Děti Arbatu jsou nesporně umělecky nejzralejším dílem Anatolije Rybakova, jehož tvůrčí vývoj nebyl zdaleka jednoduchý. Narodil se v roce 1911 v Černigově, od roku 1918 žil v Moskvě. Absolvoval vysokou školu dopravní a jako její student byl zatčen a odsouzen ke třem létům vyhnanství na Sibiři. Po návratu mu byl zakázán pobyt v sovětských velkoměstech. Po druhé světové válce se zabýval výhradně literaturou, v roce 1960 byl plně rehabilitován. Zemřel 1998 v New Yorku. Publikovat začal v roce 1948, do češtiny byly přeloženy například romány Řidiči, Těžký písek aj. Ve světě proslul románem Deti Arbata - 1987, (česky Děti Arbatu), který vyšel v 26 zemích a který byl předtím 21 let zakázán.
Rozsáhlá epopej Děti Arbatu tvoří v ruské literatuře dosud nejzevrubnější popis okolností, které předcházely stalinským velkým čistkám, tj. období kolem vraždy Kirova r. 1934, přičemž Stalin je tu jednou z románových postav.
V románu sledujeme dvě hlavní linie - jednou je propletenec osudů arbatské mládeže, její dospívání ve třicátých letech, druhou tvoří osudy státních činovníků - od nejvyššího Stalina po nižší úředníky. Arbatské děti spisovatel ukazuje od samého počátku jako nesourodou společnost, již spojuje jen mládí a místo, kde je prožívají. Dílčí kapitoly jsou vyprávěny z perspektivy jednotlivých postav. Hlavním hrdinou je Saša Pankratov - mladý student posledního ročníku techniky. Žije v malém bytečku na Arbatu se svou chudou matkou. V Sašovi jsou soustředěny všechny nejlepší epochální rysy sovětské mládeže třicátých let - budovatelské nadšení, komunistické přesvědčení, optimismus, čistota mravních zásad, víra ve Stalina. Tato mládež budovala stavby socialismu, tato mládež se dobrovolně hlásila do armády a neváhala nasadit vlastní život v boji s fašismem. A právě představitele této mládeže postihuje represe. V jeho postavě vidíme autorovy autobiografické rysy. Za „odpor proti marxistickému účetnictví“ - vyslovil jen svůj názor na nudnou hodinu - a v podstatě nicotné epigramy na spolužáky na školní nástěnce je vyloučen z fakulty, po mnohých peripetiích sice znovu přijat, posléze sledován, zatčen a deportován na Sibiř. Do hry se totiž dostávají vyšší zájmy - ředitelka fakulty a jeden profesor, který se Saši zastal, jsou podezřelí z kontrarevoluční činnosti, Saša je obviněn s nimi, vyslýchán na Butyrce. Všechno to byl vykonstruovaný případ smyšlené opozice. Cílem bylo „obecnou verzi viny aplikovat na konkrétní osobu.“ Chtějí, aby sám přiznal svou kontrarevoluční činnost, přitom je čistý a o ničem neví. Marně se mu snaží pomoci matčin vlivný bratr - Mark Rjazanov - ředitel významných hutních závodů.
Určitý protipól Saši představuje Jura Šarok - od malička měl se Saškou jen konflikty. Trpěl komplexem méněcennosti - nebyl tak agilní a přesvědčený komsomolec jako Saša, nikde se neangažoval, spíše však z lenosti a nedůvěry v ostatní a sebe. S rostoucím věkem se projevuje stále více jako sobec a prospěchář. Vždy záviděl arbatské inteligenci - sám jako syn krejčího neměl jít na vysokou školu, chtěl se stát ale právníkem, byl poté schopen pro kariéru udělat cokoliv, za pár let se dostává k vnitru. Jurova sobeckost se projevuje i v jeho vztahu k Leně. Lena Buďaginová je dcera vlivného otce - Buďagin je blízký spolupracovník Stalina i Kirova. Snažil se alespoň bokem přimlouvat za Sašův osud. Lena otěhotněla, Jura ji málem umoří „domácím potratem“ v hořčičné lázni. Vlastně ji ani nemiluje, spíše chce vyšplhat výš po společenském žebříčku. Další část party tvoří Nina a Varja, dvě osiřelé sestry. Nina je starší, uvědomělá, sama Varju vychovala, narozdíl od ní se chová dospěle. Stejně jako Saša je zapálená komsomolka. Chodí s Maxem, který dobrovolně vstoupil do armády a je odvelen kamsi na Sibiř. Nejvíce se od celé party odlišuje Varja - je mladší oproti ostatním, nemá jasný ideový názor, snad nedůvěřuje ani onomu komsomolskému optimismu do budoucnosti. Chce být šťastná, užívat si života, nezatěžovat se povinnostmi. Varja se po Sašově zatčení dostává do vyšší společnosti, kam ji protáhne kamarádka Vika, která spolupracuje s tajnou policií, a zná tudíž také Juru Šaroka. Varja je z počátku šťastná, začne žít přepychový život s hráčem biliáru a podvodníkem Kosťou, později si uvědomuje, že miluje Sašu jako vzor poctivosti, viděla jej, když ho deportovali, píšou si spolu dopisy.
Na pozadí vidíme současný život Stalina. Autor nezdůrazňuje vinu, ani ospravedlnění. Vidíme vývoj jeho chrakteru už od dětství. Je představován jako ledový, krutý, osamocený Gruzínec. Mluví v náznacích, manipuluje s lidmi. Ukazuje vlastní reflexe, názory na moc, aparát. Je oslavovaný krutovládce, ale je sám. „Vůdce nemá důvěrníky, vůdce má spolubojovníky.“
Saša je tedy odsouzen na tři roky vyhnanství na Sibiři podle paragrafu 58 - kontrarevoluční činnost a propaganda. Čeká ho cesta do vyhnanství, beznaděj. Dopisy mamince a Varje, která jako jediná se od něj ani trochu neodvrátila. Ostatní z party nevědí, čemu věřit - zda svým stalinistickým ideálům, nebo Sašovi. Saša se i ve vyhnanství snaží pomáhat lidem - rozbil ale při opravě odstředivku a hrozí mu další trest za sabotáž. Přepadá ho smutek, zůstává ale rovným člověkem a odmítá postranní řešení, útěk nebo případnou spolupráci s bezpečností. Měl by hlásit plánované útěky spoluvězňů. Odmítá to jako amorální.
Jurovi mezitím roste kariéra na vnitru. Tenkrát, když končil fakultu a čekal na umístěnku, dostal nabídku na spolupráci. Byl ještě rezervovaný, přímo nedonášel. Mašinérie intrik ho ale dokonale pohltila a dala mu možnost vlastního růstu. Stává se tak vlivným, že je vyslán do Leningradu zúčastnit se akce Kirov. Stalin se totiž chystá zlikvidovat svého politického druha. Má pocit, že Kirova lidé milují, zatímco Stalina nenávidí. Popudí ho cokoliv - například i bezvýznamná zmínka v nové učebnici dějepisu o údajné nevědomosti Stalina o nové tiskárně. Začínají se dělat velké čistky - „Dějiny to soudruhu Stalinovi odpustí.“ Kirov se spojuje s Rjazanovem - Sašiným strýcem. Oba Stalin nenávidí a chce je vyhladit. Vidíme Stalinův lstivý postoj, nenávist vyplývající jen z malých gest, panovačnost a tyranii. Kirovův blízký přítel tuší něco nekalého a snaží se Kirova zadržet v Moskvě - šofér má jet pomalu, aby Kirov nestihl vlak. Kirov jel ale raději tramvají....
Ve vyhnanství se Saša dovídá zprávu o Kirovově zavraždění. „....Bylo vydáno vládní prohlášení: 1. prosince v 16:30 v Leningradě zahynul Kirov kulkou vraha, vyslaného nepřáteli dělnické třídy. Vrah byl zatčen. jeho totožnost se zjišťuje...........Vrah vyslaný nepřáteli dělnické třídy a zároveň: vrahova totožnost se zjišťuje. Jak to jde dohromady, kde je logika? Totožnost vraha ještě není známa, ale už je známo, kdo ho vyslal...To nechápu, nechápu...Vlastně chápu to až moc dobře...Ať to udělal kdo chtěl, Sašo, jedno vám řeknu s plnou jistotou: nastávají zlé časy.“
Těmito slovy román končí. Následuje ještě jakýsi otevřený epilog - setkání Saši a Maxima za války před Stalingradem, v roce 1944."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ