"Smuténka
Skácel Jan
Motto: Můj dům by měl dveře bez petlice / a okna nezasklená / aby každý mohl vejít dovnitř, / slepice s kuřaty, / déšť, vítr, mlha / moje milá / s radostí žal i vážná, tichá chvíle. / Nikdo by třikrát klepat nemusel, / nikdy by zámek nezaskřípěl.“
Takovým domem, otevřeným všem prostým a dobrým, radostným i smutným věcem, je i samotná Skácelova poezie.
Vlastnosti Skácelovy poezie vycházejí z jeho literárních předků, mezi které můžeme zařadit moravské lidové písně, Erbena, Tomana, ale i Halase, Kainara a Mikuláška. Stavbou svých básní má Jan Skácel nejblíže k Františku Halasovi: i on tvoří úsporné a hutné obrazy, rozvíjí v básni jeden základní obraz a zobrazuje většinou jedinou situaci.
Básně sbírky Smuténka obyčejně začínají lyrickým popisem a v závěru vyústí v pointu, která míří až do oblasti morálky. Toto etické vyústění básní má Jan Skácel společné zase s jiným českým básníkem, Miroslavem Holubem.
Jen výjimečně Skácelovy básně zachycují městskou scenérii - dokonce i v jeho městských básní nejde o znázornění města samotného, jako spíše o vylíčení přírody ve městě. Světem převážné většiny Skácelových veršů je slovácká vesnice se všemi svými atributy - vínem, hospodou, lesem, dobrými lidmi.
Skácel ukazuje důvěrně známou přírodu ve všech jejích proměnách. Jeho poezie tak směřuje k morálnímu nadosobnímu řádu, který by byl v souladu s celkovým řádem přírody.
Vesnický svět Skácelových básní ovšem nemá vůbec nic společného se zápecnictvím a staromilstvím. Skácelova poezie je naopak plna napětí a úzkostí moderní doby.
Příkladem může být báseň Pořád:
Pořád
Neúnavně po celý den sněží,
jako by chuligáni ubili
lahvemi od piva
na nebesích labuť
a smutné peří dolů padalo.
Tolik se bojím ticha do němoty,
té tíhy na stromech a věčnosti,
co v lidech přestala.
A nestydím se ani za nehet
za svoji úzkost, bože, ty to víš.
Padá to na mne tiše, beze slova,
jak marná lítost,
aspoň té jsme schopni,
a na laskavé slovo čekáme,
zatímco venku, za oknem to padá.
A pořád dál a hůř.
Uvedená Skácelova báseň vychází ze zcela netradičního obrazu, symbolizujícího padající sníh. Tragicky zabarvená metafora „mrtvá labuť“ předznamenává vyslovení úzkosti z ticha. Jde o ztrátu jistoty a zakotvenosti ve věčných hodnotách, které člověk naší epochy prožívá.
Proti nejistotám doby staví Skácel jistoty trvalé a nesporné - lásku, věrnost, hrdost a houževnatost.
Hlavním výrazovým prostředkem Skácelových básní je metafora, která často personifikuje a tím dramatizuje přírodní jevy. Skácel svou básnickou řečí nechce poetizovat skutečnost, spíš odhaluje skrytou poetičnost zdánlivě všedních věcí."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ