"Souostroví Gulag
Solženicyn Alexandr
Rozsáhlá epopej Souostroví Gulag čerpá z přímých autobiografických zážitků. Alexandr Solženicyn byl zatčen během posledních tří měsíců války kvůli korespondenci s bývalým spolužákem na 1. ukrajinské frontě. V té době ale takové zatčení nebylo ničím neobvyklým. V útrobách Lubjanky (moskevského sídla STB) zmizela například během roku jedna čtvrtina obyvatel Leningradu. Lidé už si pomalu zvykali na domovní prohlídky a noční zatýkání. V knize jsou přirovnáváni ke králíkům - bojí se, ale nekladou odpor, nebrání se, stále jen opakují : „ To musí být omyl... Ono se to vysvětlí.....“
A tak vás tedy odvádějí. Při denním zatčení nutně nastane onen krátký neopakovatelný okamžik, kdy vás buď nenápadně, na základě zbabělé dohody, nebo zcela veřejně s pistolemi v rukou odvádějí davem, mezi stovkami stejně nevinných a stejně odsouzených lidí. Nemáte zacpaná ústa. Můžete a měl byste křičet! Křičet, že vás zatkli! Že převlečení zločinci dělají hon na lidi! Že zavírají na základě falešných udání! Že se ve vší tichosti koná soud nad milióny! Kdyby takový křik slyšeli naši spoluobčané mnohokrát denně a ve všech částech města, třeba by se rozhořčili! Třeba by pak zatýkání nebylo tak snadné!
V letech 1917 - 1959 ztratilo Rusko 66 miliónů 700 tisíc obyvatel. V Západním. Německu bylo po válce odsouzeno 86 tisíc nacistických zločinců, v Rusku asi 30 lidí......
Jaké byly největší proudy zatýkání: („dějiny kanalizace“)? První nastal v roce 1918 - po Říjnové revoluci prosazuje Lenin tvrdě své cíle - očistu ruské země od všeho škodlivého hmyzu (= družstevníků, profesorů, církevních představitelů). Další zatýkání přišlo v roce 1920 - usnesení ÚV „O podvratné činnosti v zázemí“ - byli zatýkáni jinostraníci, převážně studenti. Ani jeden občan ruského státu, který někdy vstoupil do jiné strany než bolševické, neušel svému osudu. Ve třicátých letech se náboženství se mýtilo od kořene - „Modlit se můžeš svobodně, však slyšet smí tě jenom Bůh.“ (za tento verš dostala Táňa Chodkevičová 10 let - nejvyšší trest.)
Pronásledovaná byla i technická inteligence. Jistý ekonomický inženýr navrhoval prodloužit vlakové soupravy a nebát se je plně naložit. Zato byl s pomocí GPU odhalen a zastřelen - chtěl docílit toho, aby se koleje, vagóny a lokomotivy rychle opotřebovaly, čímž bránil rozvoji socialismu! V městech ubývalo živnostníků, všichni, kteří před revolucí podnikali, byli usmrceni - mohli mít totiž u sebe nakradené zlato. Nejvýznamnější paragraf, který dal orgánům veškerou moc, byl „Zákon sedmi osmin“ ze 7. 8. 1932. Povoloval okamžitý trest zastřelením. Orgány se začaly chovat, jako by chtěly „plnit plán“. Např.: jednomu elektrotechnikovi se na jeho úseku přetrhlo vedení vysokého napětí - dostal 20 let; jeden instalatér vypnul ve svém pokoji rozhlasový reproduktor, když vysílali „Dopisy Stalinovi“. Soused ho udal , dostal 8 let.
Po roce 1948 vešly v platnost další „zajímavé“ paragrafy - VAT = vychvalování americké techniky, VAD = vychvalování americké demokracie, PZ = poklonkování před Západem.
Alexandr Solženicyn dostal 8 let za protisovětskou agitaci.
Když už byl člověk lapen, začalo vyšetřování. Hlavním vyšetřovacím prostředkem byl revolver na stole. Oblíbené byly noční výslechy, kdy se lidem do obličeje svítilo automobilovými reflektory. Mělo to i psychické důvody - v noci byl vězeň mnohem bezbrannější než ve dne. Vyšetřovatelé se řídili heslem „hlavně, že máme člověka, případ už uděláme“. Jejich vynalézavost se projevovala především ve způsobech mučení - od obyčejného zastrašování, přes lechtání a mlácení, až k nedobrovolné hladovce nebo pobytu na samotce.
Po vynesení rozsudku následuje čekání na transport.
Ale co to? Náhle zarachotí ve dveřích dozorcův klíč. Objeví se zamračený náčelník bloku s dlouhým seznamem. „Příjmení? Křestní jméno a jméno po otci? Rok narození? Paragraf? Délka trestu?
Konec trestu? ....... Seberte si věci! Rychle!“ To je transport, kamarádi! Transport! ..... Kampak asi půjdeme? Požehnej nám Pán Bůh! Dostaneme se z toho se zdravou kůží ?...... Víte co? Jestli to přežijeme - dovyprávíme to jindy. Ve čtvrté části. Jestli to přežijeme......
Transporty přirovnává autor k „lodím jedoucím na souostroví“. Ve skutečnosti jsou to vlaky - solpyny. V kupé je vždy asi 45 vězňů. Jedou a nevědí kam. Nedostávají žádné pití, pouze jídlo - jednoho slanečka denně. A mohou být rádi, na Sibiř se chodívalo i pěšky. Ti, kteří přežijí, se dostanou až do „přístavů souostroví“ (= tranzitních věznic). Solženicyn je dopraven na Solovecké ostrovy do tábora Nový Jeruzalém.
Rozevři si, čtenáři, mapu ruského Severu. Námořní trasa ze Solovek na Sibiř vede kolem Nové země. Jednou do roka (červen, červenec) tudy proplouvají konvoje lodí v čele s ledoborcem, vezou nové mukly a proviant pro tábor na celý rok.
Vězeň je okamžitě zavlečen do pracovních povinností. Pracovní den trvá 14 hodin. V areálu tábora stála cihelna, kde pracovaly ženy (vždy 8 hodin bez přestávky). Neustále jim bylo připomínáno: „V Moskvě staví domy, chybějí jim cihly.“ Muži pracují převážně v lomu. Normou je 6 kubíků hlíny za směnu.
Naši vrstevníci studují někde na Sorbonnách a v Oxfordech, hrají tenis ve volném čase, jehož mají hojnost, diskutují ve studentských kavárnách o světových problémech. Už publikují, vystavují obrazy. Lámou si hlavu, jak by nějak nově znetvořili okolní nedostatečně originální svět.......
......Nedaleko od nás je velká hromada uhlí. Přehrabují se v ní dva muklové, živě něco hledají. Když to najdou, ochutnají to a dávají do pytle. Pak si sednou a každý z nich pojídá takový šedočerný kus. „Copak to jíte, chlapi?“ „To je mořská hlína. Lékař to nezakazuje, není výživná, ani škodlivá. A když člověk sežvýká denně kilo k přídělu - má pocit, že se nadlábl. Podívejte se, mezi uhlím je toho hodně!“
Ovšem nejhorší je práce v lese. V padesátistupňových mrazech vyráží vězni kácet stromy do tajgy. Neuniknou tomu ani invalidé (bezruké posílají udupávat půlmetrové závěje). Někdy bývá ale sněhu i po prsa. Třem týdnům kácení lesa se mezi vězni říká „suchá poprava“. Většina muklů umrzne, chodí totiž nazí nebo oblečeni v cáry, bosi nebo s kusy pneumatiky přivázanými dráty okolo nohou jako boty. „Domovem“ je pro ně zemljanka - stan obložený hlínou. Uvnitř leží jen holá prkna - postele. K jídlu dostávají kaši z kopřivových natí a 250 g chleba denně. Občas dostanou i syrové neoškrabané brambory, většinou se však živí různými natěmi, výkaly a lišejníky. Zvláště těžká byla situace pro děti a nezletilé - v roce 1927 dokonce tvořili 48 % obyvatel tábora. Solženicyn charakterizuje mukly jako národ: krunýř vatovaných vest rozedraných v cáry, vyholené hlavy, zhrublé chování. Naprosto jim chybí vlastenecké cítění.
Buď prokletá, zlá Kolymo! Ty svině nám našli planetu!........
Zákonem je tajga. Jsi synem Gulagu. Nepráskej! Nelízej misky! Nebuď hyena ! Nevěř, neboj se, nepros !
Všechny lidské city - láska, přátelství, závist, láska k lidem, milosrdnost, touha po slávě, čestnost - to všechno nás opustilo spolu s masem svalstva.... Neměli jsme hrdost, sebevědomí a žárlivost nebo vášeň nám připadaly jako marťanské pojmy... Zůstala jen zloba - nejtrvanlivější lidský cit.
Ve třetí části své knihy nás autor blíže seznamuje s katorgou - nejtvrdším táborem, kde vězni měli být usmrceni. Obviňuje ostře Stalina. - „tatíček rozhodl, tak to tak bude“.
Skloňme tedy zrak před Velkým řezníkem, skloňme hlavy a zachvějme se před tajemstvím jeho moudrosti. My si přece Velkých zločinců vážíme. My přece ctíme Velké vrahy. To nevadí, že za čtvrt století vesnice zchudnou do poslední nitky, že národ duchovně degeneruje. Zato budou létat rakety do vesmíru a pokrokový, osvícený Západ se bude našemu velkému státu kořit a klanět.
Stalinova smrt zastihla Solženicyna ve vyhnanství. Pociťuje ji jako obrovské štěstí a popisuje znovunabytou svobodu.
Byl jsem schopný objímat a líbat každou břízku, každý topol. Bylo mi fuk, že dostávám půl kila chleba - mohl jsem celé hodiny poslouchat ticho a číst si.
.........Stalin je mrtev - ale jak rozdílné je Rusko dnes?................
Už po druhé padesátiletí se tu tyčí obrovský stát, stažený ocelovými obručemi, a ty obruče tu jsou, ale zákon - není."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ