"Červený a černý
Stendhal
Francouzský romanopisec, představitel kritického realismu Stendhal, vlastním jménem Henri Beyle, napsal zřejmě své nejslavnější dílo, dvojdílný román Červený a černý, v roce 1830. Sleduje v něm životní dráhu ctižádostivého plebejce Juliána Sorela na pozadí společenské situace ve Francii.
Julián Sorel, na počátku románu osmnáctiletý syn maloměstského tesaře, je vybrán jako vychovatel pro děti verrierského starosty pana de Renal. Ctižádostivý mladík je vášnivým obdivovatelem Napoleona, což v něm probudilo heroickou touhu po vyniknutí a zároveň odpor k vládnoucím měšťanům, kteří jsou v jeho očích směšní svou tupostí a omezenectvím. Julián je pokrytcem: zapírá svůj obdiv pro Napoleona a dává se bez vnitřního přesvědčení na dráhu kněze. To vše v zájmu svého společenského vzestupu. Jeho přítel, obchodník s dřívím jménem Fouqué mu nabízí místo společníka ve svém obchodě. Obchod s dřívím je sice výnosný, ale Julián by z něj zbohatl pomalu a jaksi spořádaně nehrdinsky. „Stál na rozcestí, ne mezi neřestí a ctností jako Herkules, ale mezi prostředností vedoucí k zabezpečenému života všedního člověka a hrdinstvím svých mladistvých snů.“ Julián není všední člověk, ale hrdina, proto Fouquého nabídku odmítá. V domě pana de Renal plní své povinnosti a postupem doby se do něho vášnivě zamiluje starostova manželka paní de Renal. On její lásku opětuje, zprvu pouze z vypočítavosti (lásku bere jako povinnost k sobě, jakožto k plebejci, který tak ponižuje celou společenskou vrstvu, jejímž představitelem je pan de Renal), avšak později se do paní de Renal zamiluje se vší vášnivostí mladistvého citu. Poměr mezi nimi se k velké nelibosti pana de Renal roznese po městě a Julián musí opustit jejich dům. Aby ale jeho propuštění nezavdalo příčinu k dalším drbům, pošle ho pan de Renal do kněžského semináře v Besanconu, kde ho vydržuje. Prostředí semináře je pro Juliána téměř nesnesitelné. Vládne zde atmosféra nečestnosti, donašečství, zabedněnosti a té nejsprostší vypočítavosti. Julián, který ví moc dobře, co znamená opravdovost, a který zapírá své city pouze kvůli svým neskromným cílům, kvůli svým ideálům, ne z měšťácky hamižné vypočítavosti, v semináři najde jen jednu spřízněnou duši – abbé Pirarda. Tomu učaruje Juliánova nevšednost a jeho schopnosti. Po té, co je intrikami zbaven práce v semináři, na Juliána nezapomene a sežene mu místo sekretáře u markýze de la Mole v Paříži.
Ve druhém díle se tedy s Juliánem setkáváme v pařížském paláci markýze de la Mole. Poznává vysokou společnost, po které vždycky toužil, a proniká do ní. Zásluhami si brzy získá markýzovu pozornost a uznání. Markýzova dcera Matylda jím zpočátku pohrdá. Zhlédla se ve svém statečném předku – Bonifáci de la Mole, který se stal milencem královny Markéty Navarrské a roku 1574 byl popraven. Juliánovy nevšední názory ji pomalu začnou přitahovat, začne ho pokládat za lepšího, než jsou mladí šlechtici, s nimiž se stýká, za stejně významného člověka, jakým byl ve svém století Bonifác de la Mole, a učiní ho, i přes společenskou propast, jež mezi nimi zeje, svým milencem. Zakrátko s ním otěhotní. Markýz se jen těžko smiřuje s tím, že by měl dát svou dceru tak bezvýznamnému člověku, ale nakonec přece jen povolí. Dá Juliánovi část svého majetku, udělí mu šlechtický titul a dokonce svolí se svatbou, pro svou rodinu ze společenského hlediska pokořující, když tu dostane od paní de Renal dopis, který Juliána očerňuje: „Poněvadž byl chudý a toužil po bohatství, snažil se nejhorším pokrytectvím a svedením slabé a nešťastné ženy vyšinout a něčím se stát. Je také mou smutnou povinností dodat, že se musím domnívat, že pan J. nemá žádné náboženské zásady. Podle svého svědomí jsem nucena si myslet, že jedním z jeho prostředků, jak dosáhnout význačného postavení v rodině, je svést ženu, která požívá největší úcty. Pod zdáním lhostejnosti a pomocí románových frází usiluje pouze o to, aby dostal do své moci pána domu a jeho jmění. Zanechává po sobě neštěstí a věčnou lítost.“ Tento dopis, který paní de Renal nadiktoval její zpovědník, učiní konec Juliánovým nadějím na společenský vzestup. Julián okamžitě odjíždí do Verriere, kde se v kostele pokusí paní de Renal zavraždit. Neúspěšně. Je zatčen, při soudním přelíčení vmete porotcům do tváře své pohrdání nad jejich společností, a je jimi odsouzen k smrti. Před popravou se ještě setká s paní de Renal a usmíří se s ní: „Kdysi,“ řekl jí Julián, „když jsem za našich procházek ve vergyských lesích mohl být tak šťasten jako nyní, prudká ctižádost unášela mou duši do vysněných končin. Místo abych byl tiskl k srdci půvabnou paži, která byla tak blízko mých rtů, sny o budoucnosti mě od tebe vzdalovaly; snil jsem o nesčetných bojích, jež budu muset podstoupit, abych si vydobyl ohromné životní úspěchy… Ne, byl bych zemřel a nepoznal štěstí, kdybyste nebyla přišla ke mně do vězení.“ Román končí Juliánovou popravou.
Julián na své životní pouti prochází postupně venkov, kněžský seminář a prostředí pařížské aristokracie, a dochází k nezvratnému přesvědčení, že chudák jako on se v této společnosti nemůže vyšvihnout jinak než pokrytectvím. Stendhal se zároveň s vystižením sociální situace pokouší o vystižení psychologie svých hrdinů, k čemuž využívá techniku vnitřního monologu. Ke kompoziční sevřenosti románu přispívá paralelismus (je veden dialog mezi obdobnými situacemi v prvním a druhém dílu, ale v Matyldině pohledu také mezi společností 16. a 19. století, a u Juliána mezi dobou Napoleona a dneškem). Základní konflikt románu je mezi heroickou vůlí Juliána Sorela, jeho touhou po plném životě (což v názvu symbolizuje červená barva) a zkorumpovanou měšťáckou společností (černá). V tomto boji Julián samozřejmě hyne. To, že nebojuje sám za sebe, ale je vlastně zástupcem určitého způsobu myšlení, je explicitně vyjádřeno Juliánovou obhajobou: „Budou ve mně chtít potrestat a navždy zastrašit ty mladé lidi, kteří se narodili v nižší společenské vrstvě, a třebaže sklíčeni chudobou, byli tak šťastni, že si mohli osvojit dobré vychování, a jsou tak smělí, že se odvažují do kruhů, jež boháči s pýchou nazývají dobrou společností.“
Stendhal ve své době nebyl příliš čten. Podle vlastní předpovědi byl objeven a plně doceněn až o padesát let později, tedy na samém sklonku 19. století."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ