"Gulliverovy cesty
Swift Jonathan
Anglický satirik Jonathan Swift napsal své nejvýznamnější dílo, které se původně jmenovalo „Cesty k rozličným dalekým národům světa ve čtyřech dílech. Napsal Lemuel Gulliver zprvu ranhojič později kapitán na rozličných lodích“, v roce 1726. V této knize spojil dobrodružný román se satirou, jež zde přerůstá v antiutopii zpochybňující racionalitu, pokrok, vědu a v neposlední řadě i lidskou přirozenost jakožto smysl a cíl dějin. Swift tak šel proti dobovým představám, které byly přesvědčeny o dokonalosti a neustálém zdokonalování lidstva.
Kniha je psaná z pohledu Gullivera v „autentické“ 1. osobě, je rozdělena na čtyři díly, jimž předchází vydavatelova předmluva a dopis Lemuela Gullivera tomuto vydavateli, které mají zvýšit dojem autentičnosti předkládaného cestopisu.
V prvním díle, v „Cestě do Liliputu“, se Swift soustředí na zobrazení relativnosti lidských rozměrů a na satirický výsměch soudobé anglické politické scéně. Gulliver se nechá nalodit jako lékař, jeho loď však ztroskotá a jen on sám se zachrání na břehu neznámého ostrova, na němž žijí pouze šest palců vysocí „lidé“. Je jimi zajat a přivezen ke dvoru liliputánského císaře. Pozoruje zdejší mravy, vlastně zkarikované mravy tehdejší Anglie, plné patolízalství a podlézavosti. Zaujme ho zejména nesmyslný „tanec na provaze“: „Při té zábavě vystupují jenom ti, kdož se ucházejí u dvora o velké úřady nebo vysokou přízeň. Cvičí se v tomto umění už od mládí a nebývají vždycky z dobrého rodu, ani nemívají vyššího vzdělání. Když se uprázdní velký úřad buďto úmrtím nebo ztrátou milosti (což se často stává), požádá pět nebo šest uchazečů císaře, aby směli pobaviti Jeho Veličenstvo a dvůr tancem na provaze, a kdo vyskočí nejvýše a nespadne, nastoupí úřad.“ I přes svou malou výšku jsou obyvatelé Liliputu nesmírně nadutí a bez ustání se ohání svou domnělou mocí. Gulliver Liliputánům nejrůzněji pomáhá. Jednou vypukne v příbytku císařovny požár, který nikdo není schopen uhasit, Gulliver ho pomočí a tím zachrání alespoň část paláce, zároveň se ovšem prohřeší proti dvorní etiketě a octne se v nemilosti. Aby zachránil svůj život, musí prchnout přes sousední zemi a po menších nesnázích se šťastně dostane do své rodné země.
V druhém dílu, v „Cestě do Brobdingnagu“, se Gulliver, jenž se opět vydá na moře, ocitne naopak v zemi obrů. Po různých peripetiích je pozván ke dvoru, kde je ponechán jakožto jakási hračka k obveselení královny. Opět pozoruje tamější mravy a s obřím králem hovoří o své zemi. Gulliverovo vychvalování evropských poměrů paradoxně odhaluje zrůdnost a nelidskost této civilizace ve srovnání s tím, co vytvořili obyvatelé Brobdingnagu. „Ze všeho, cos řekl, nevysvítá, že by u vás bylo potřeba vůbec nějaké ctnosti k dosažení jakéhokoliv úřadu. (…) Z toho, co jsem se dověděl z tvé zprávy, a z odpovědí, které jsem z tebe pracně vymámil a vyždímal, nemohu leč usoudit, že valná část tvých krajanů je nejškodlivější drobná hnusná havěť, jaká se kdy z dopuštění přírody plazila po povrchu země.“ To je názor Brogningnagského krále na Anglii, kam se nakonec Gulliver zase vrátí.
Ve třetím dílu, v „Cestě do Laputy, Balnibardi, Luggnaggu, Glubbdurdribu a Japonska“, je sice Gulliver stejné velikosti jako tamní obyvatelé, nicméně i tak naráží na řadu zvláštních jevů. Například na ostrov Laputu, který je obýván uzavřenou aristokracií a který se vznáší nad dolním ostrovem Balnibardi. Tím ho připravuje o slunce a o déšť a hrozí, že se zřítí. Takto Lapuťané udržují obyvatele Balnibardi v poddanství. V tomto je možné spatřovat alegorickou kritiku tehdejší politiky Anglie vzhledem k porobenému Irsku. Swift dále pokračuje satirou na nepraktickou učenost, to když Gulliver navštíví akademii v městě Lagado, kde učenci bádají kupříkladu nad tím, kterak vyloučit z okurek sluneční paprsky nebo nad tím, jak převést lidské výkaly zase v původní potravu. Gulliver pak zavítá na ostrůvek čarodějů Glubbdurdrib, na kterém mu je umožněno vyvolat zemřelé osoby z jakékoli historické epochy. Gulliverovo srovnávání současníků s historickými osobnostmi vyzní samozřejmě v neprospěch současníků. Poté se Gulliver vydá na ostrov Luggnagg, kde se setká s kastou nesmrtelných lidí struldbrugů. Ti ale oproti jeho očekávání nejsou šťastní, musí totiž nejprve zestárnout a teprve potom, až jako nemohoucím starcům a stařenám, je jim dán věčný „život“. Gulliver posléze odplouvá z Luggnaggu do Japonska, odkud se na holandské lodi vydá zpět do Evropy.
Čtvrtý díl, „Cesta do země Hvajninimů“, zavede Gullivera, už jako kapitána, do země ušlechtilých koní Hvajninimů, jimž slouží degenerovaní lidé Jahuové. Hvajninimové žijí v souladu s rozumem a přírodou, prostě a jednoduše. Mocenské a válečnické choutky, nenávist, závist a pýcha jim jsou cizí. Jahuy naproti tomu vyznačuje především zlomyslnost, hrabivost a nezřízená touha po bohatství a moci. Čím víc Gulliver poznává povahy místních obyvatel, tím víc obdivuje Hvajninimy a tím víc roste jeho odpor k bestiálním Jahuům – lidem. Soužití s Hvajninimy ho zdokonaluje v ctnosti a naplňuje štěstím. Nakonec ale z rozhodnutí Hvajninimů musí odcestovat. Po návratu do Anglie se nedokáže přizpůsobit lidem, žije samotářsky a raději než s lidmi se stýká s koni.
Gulliverovy cesty vyznívají jako nemilosrdná satirická kritika jednotlivých projevů evropské civilizace i základů na nichž tato civilizace spočívá. Swift pokračuje v tradici imaginárního cestopisu a v tradici utopického, respektive antiutopického románu."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ