"Zbabělci
Škvorecký Josef
Hlavním hrdinou tohoto proslulého románu je dvacetiletý gymnazista Danny Smiřický. Je to nadšený amatérský hudebník, hraje s klukama v kapele na saxofon, a stejně jako mnoho jiných mladíků této generace mnohem raději než na válku myslí na holky a jazz. Chce se zalíbit dívkám, je citlivý a z duše nesnáší měšťáctví a snaží se uniknout z maloměstské společnosti. Mezi jeho nejbližší kamarády patří parta spolumuzikantů z kapely: Benno Mánes (trumpetista), Harýk (kytarista) a klavírista Fonda. Danny je zamilovaný do Ireny (která má ovšem ráda Zdeňka). Irena představuje prototyp nádherné nedostupné dívky. Přesto se o ni Danny snaží ze všech sil. Přesto nejde o bezproblémové dospívání. Do osudů hrdinů zasahuje končící válka. V městečku se v posledních dnech války odehrává "revoluce" proti posledním zbytkům Němců. Dobrovolníci drží nudné hlídky, aby zajistili klid ve městě. Je vylíčena událost, při které dojde k potyčce s komunisty, a ustupujícími Němci. Dochází k brutálnímu mučení esesáků za jejich údajné viny. Na závěr je oficiálně vítána Rudá armáda. Škvorecký používá živý autentický jazyk, mnoho slov z muzikantského slangu a řeči „pásků“ na malém městě. Děj je vypravován v ich-formě, Dannyho monology jsou střídány s dialogy scén. Používá se zde ve velké míře autentické výpovědi (například dialogy s Angličany v angličtině či texty propagačních letáků v němčině)
"Páni!" řekl znovu Harýk. "Hitler je po smrti, rajch hoří a mesršmitský dělníci nemaj jiný zájmy než dostat přidáno."
"To voni z recese. Ale největší recese byla, že to povstání ved Bartošík."
"Kerej to je?"
"Toho neznáš? Herr Bartoschik z lónbyra."
"Jo ten? To se ty blbci nechali víst vod takovýho kolaboranta?"
"Jo, řekl Jindra a odmlčel se. Přestal ladit a otevřel před sebou noty. Všichni jsme se na něj dívali. Řek to tak, že bylo vidět, že to není všechno. Počkal chvilku na to ticho, a když se rozhostilo, pokračoval. "Nechali se vod něj víst. Ale jenom do kanclu k Fenikovi a tam je sebrali voba a zavřeli je do sklepa."
"Páni!" řekl Harýk. "Začínám mít úctu k dělnýmu lidu."
"Tu srandu si nedovedete představit, jak se Bartošik tvářil, dyž ho zavírali."
"Náhodou si jí dovedu představit, ponivač sem ho při podobnym tragickym omylu už zažil, řekl Benno. "Kdy?"
"Dyž se dověděl, že mám jít z rasovejch důvodů do koncentráku."
Zasmáli jsme se, a nejvíc Jindra. Ten měl nejvíc proč. Moh být rád, že mu ta jeho pilnost celkem dost hladce prošla. Ta ostuda, pracovat čtvrtého května devatenáct set čtyřicet pět v německé letecké továrně v Kostelci. Benno začal tiše pro sebe troubit sólo z Bob Catse a my jsme se taky obrátili ke svým partům. Benno býval dřív, než ho poslali do koncentráku, Bartošikovým tajemníkem. Doved jsem si představit to překvapení. Opravdu. Když se pan Bartošik dozvěděl, že tak důvěrně zaměstnával polovičního žida. A když si vzpomněl na všechna ta půldne, která se Benno s jeho svolením slil. Strčil jsem saxofon do úst a zabzučel jsem si na něj začátek prvního chorusu Annie Laurie. Harýk u vedlejšího pultku rozložil taky Annii Laurii, jenže měl titul přepsán na Lucie. Annie Lucie. "

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ