"Matúš z Trenčína
Štúr Ludovít
Je noc. Za svitu měsíce, který právě vyšel z oblak, je vidět řady mečů, kopí a šiky ozbrojenců, kteří se ženou útokem od Trenčína. V jejich čele jede Matúš v pozlaceném brnění na sivém vraníkovi. Všude kolem je tma, svítí se jen na zámcích, na které Matúš po cestě zavítá a přijímá srdečné pozdravy.
Nakonec se vždy poradí se svou družinou, sednou opět na koně a všichni uhání dál – do Podhradí, do Litavy, přes Starý Hrad a Strečno do Turce a do Oravy, z Liptova do Spiše, Zvolena, Torisy a Zemplína, až se ve zběsilé jízdě zastaví na Brečtanském zámku. Ve dne odpočívají a v noci se Matúš prochází při měsíčku. Přitom uslyší zvláštní zpěv:
Koho stihne kletba, toho pronásleduje jen neštěstí. Někdy kletba stihne celé národy a země. V lidech potom není život, jsou ztuhlí jako sochy. Jen někdy si srdce uleví vzdechem, jen někdy zalétne oko k nebesům, aby si potichu postěžovalo Bohu. V takových krajích, kde lidé zmlkli, hovoří jen lesy a skály a hučí řeky.
Dolinou jde hlas starých památek. Do takových krajů pošle někdy osud muže, který svým mocným duchem křísí ztuhlá srdce, otevírá oči a rozezpívá hrdla. Kdo však povstane ze Slováků a zahřmí bojovným hlasem? Po břehu Váhu letí junák na koni, syn svobody. Vyhýbá se na své cestě zámkům, ze kterých na něj volá tajemný hlas:
Junáku s mečem zlatým, po čem dychtí tvá duše? Stojíme tu dlouhé věky, pozorujíce změny časů. Jsme v tísni, tají se v nás jen starý duch, po celé krajině je mrtvé ticho. Marné jsou tvé sny o vzkříšení staré slávy. Junák raději neposlouchá a jde hned k řece Nitře. Ale ze zámků za ním stále volá hlas:
Slušely by ti pluky vojáků po boku, ale naše rody jsou skleslé. Viděly jsme mnoho slavných dní Slovenska, ale teď se jen rozpadáme ve zříceniny. Junákův koník uhání stále dál, meč zvoní do boje. Hlas však nepřestává volat: Nadarmo spěcháš, junáku, zhyneš, synu svobody. Matúš se v zahradě zámku vzbudí a po podivném snu se probírá s nesmírným smutkem v duši."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ