"Lovcovy zápisky
Turgeněv Ivan Sergejevič
Lovcovy zápisky patří do Turgeněvovy rané tvorby. Vznikaly na základě autorových vzpomínek na domov, zatímco pobýval v cizině. Nejprve byly publikovány časopisecky, Turgeněv je pravidelně zasílal do časopisu Sovremennik. Knižně byly poprvé vydány v roce 1852. Tento cyklus povídek a črt považujeme za reprezentativní dílo romantizující větve realistické prózy. Úspěch Lovcových zápisků byl velký i mimo Rusko. Do naší literatury je uvedl Jan Neruda. Přímý vliv na české literární dílo můžeme vidět například u knihy Josefa Holečka Naši (1898).
Lovcovy zápisky jsou cyklus črt, které na sebe volným způsobem navazují, můžeme je tedy považovat za jakýsi náznak románu. Nejvýznamnější místo však zaujímá statický popis lidí a prostředí. Povídky začínají většinou podobným stylem – staticky pojatým popisem zevnějšku postav, líčením jejich životního stylu, popis prostředí. Teprve zvolna se rozvíjí jakýsi příběh. Široký prostor vždy zaujímá líčení přírody, která je popisovaná v celé své kráse a vytváří tím přirozený kontrast k ne pravě idylickému stavu lidské společnosti. Turgeněv v povídkách kritizuje především její sociální stav. Lovcovy zápisky zachycují Rusko před rolnickou reformou a negativně nahlížejí na praktikované nevolnictví.
Děj těchto dvaceti pěti povídek je situován do orelské gubernie, ležící ve středním Rusku. Hrdina – vypravěč – svědek prochází krajem na loveckých toulkách spolu s přítelem Jermolajem. Lovu se však autor ve svých popisech tolik nevěnuje. Spíše se zabývá popisem krajiny a životních příběhů lidí, které po cestě potkává. V lidových hrdinech, především rolnících a nevolnících, odhaluje bohatý vnitřní život (Chor a Kalinyč, Pěvci), oproti nim prázdní a povrchní bývají bohatí statkáři a šlechtici. Zobrazena je i provinční inteligence (Okresní lékař, Hamlet Ščigrovského okresu).
Povídka Živá nebožka
Motto: „Jak neskonale trpělivý je ruský lid a jeho zem“
V této povídce se vypravěč spolu s Jermolajem vydali do vesnice Alexejevky, která kdysi patřila vypravěčově matce. Na výlet se rozhodnout vyjet proto, že je velmi špatné počasí a prší, což bývá na lovu mimořádně nepříjemné. Hrdina do té doby neměl o existenci vesnice ani tušení. Přespal v malém opuštěném domku, přimknutém k bývalému stavení jeho matky. Ráno se procházel po zahradě a užíval si pročištěný svěží vzduch, když tu ho náhle pěšina přivedla ke staré kůlně. V koutě tam ležela nějaká žena a hrdinu oslovila a poznala. „Hlava na kost vyschlá, celá jako bronzová, jako z ikony starého mistra, nos úzký jako ostří nože, rty skoro ani vidět, jen zuby a oči svítí, a zpod šátku povylezly na čelo řídké pramínky žlutých vlasů.“ Žena se jmenuje Lukerja a u jeho matky pásla stáda a zastávala různé další práce. Kdysi největší krasavice z čeládky, kyprá, veselá, teď leží jako mumie. On ji tehdy jako šestnáctiletý tajně miloval. Vypráví mu svůj příběh. Před šesti lety se měla vdávat za Vasila Poljakova. Zamilovaně vyšla jedné noci ven, zaposlouchala se do zpěvu slavíka, upadla a způsobila si zřejmě nějaké vnitřní zranění. Začala jí ubývat síla, neměla chuť jíst ani pít, přesto lékaři nevěděli co s ní. Dokonce ochrnula. Její tehdejší snoubenec si vzal jiné děvče a odstěhoval se. Ona tu teď takhle leží a přežívá. Přesto vše vypráví v klidu, dokonce téměř zvesela. Potěšit a pomoct ji přijde občas dívenka, sirotek, nosí jí květiny a vodu. Volnou chvíli a chmurné myšlenky zahání pozorováním vlaštovek.Jednou za ní vběhnul i zajíc. V zimě je to horší, nemá moc svíček, tak nesvítí a leží tu potmě a modlí se. Vypravěč se nabízí, že ji zařídí převoz do nemocnice, kde by se o ni mohli lépe postarat. Ona nechce, prý nemá naději, tahle nemoc je neznámá a dosud nepopsaná. Hrdina je z pohledu na ni otřesen. Leží tu, napůl živá, napůl mrtvá, s myslí veselou si zpívá písničky...Bylo mu jí velmi líto. Daroval jí alespoň šátek, protože dívka se rozplakala. Vyprávěla mu o tajemném snu, který se jí nedávno zdál – je v něm jako poutnice, která odpočívá po cestě. Kolem ní jdou další poutníci, všichni se dívají stejným směrem, i když kráčí různou rychlostí, všichni mají v tvářích zármutek a vypadají podobně. Mezi nimi se však vyjímá podivná bytost o hlavu vyšší než ostatní, která má divnou zamračenou přísnou tvář. Všichni před ní uhýbají a ona se vydá přímo k dívce. Říká jí, že je její smrt. Dívku to však nevystrašilo, má naopak radost,pokřižuje se, a smrt se omluví, ale že si ji nemůže vzít. Dívka ji přemlouvá, aby si ji vzala. Smrt jí oznámí, že hodinku má určenou až po svatopetrském postu. Vtom se prý probudila. Vypravěč je z celého setkání s dívkou velmi otřesený, chtěl by jí pomoci, slibuje sehnat alespoň nějaké léky. Venku zjišťuje, že se jí po vsi říká „živá nebožka“. Zanedlouho skutečně zemřela podle předpovědi. „Vyprávěli mi, že ten den, co umřela, slyšela pořád zvonit zvony. Lukerja prý však říkala, že to zvonění nejde od kostela, ale „shora“. Neodvážila se asi říct „z nebe““."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ