"Závěť
Villon Francois
Pozdně středověký francouzský básník Francois Villon napsal dvě díla. V roce 1456 sbírku osmiveršových básní Odkaz, později nepřesně zvanou Malý testament, a roku 1461 nebo 1462 své hlavní dílo Závěť, nepřesně zvané též Velký testament.
Jedná se rovněž o ve středověku oblíbené osmislabičné, bohatě rýmované (ABABBCBC) oktávy (osmiverší), do jejichž rámce je nepravidelně vřazeno 12 balad a 3 rondeau.
Balady, podle svého autora nazývané villonské balady, mají většinou osm nebo devět slabik ve verši. Skládají se ze tří osmiveršových slok a čtyrveršového poslání. V průběhu celé balady se opakuje stejné rýmové schéma ABABBCBC, poslání tvoří druhá část schématu (BCBC). Na konci každé sloky (i poslání) se opakuje stejný verš.
Balada o dámách někdejší doby
Kdeže, ba kde je – kdo as ví? –
ta Flóra, co kdys v Římě žila;
kde Alkipa, kde Thais dlí,
jež rodnou sestřenkou jí byla;
kde Echo je, ta horská víla,
jíž slova sladce ze rtů jdou,
kde bohyně ta přespanilá?
Ach, kdeže loňské sněhy jsou!
Kde učence ze St. Denis;
kde Abelardova je milá –
byl ztrestán za svou lásku k ní,
vzali mu úd, v němž mužská síla -,
dál: Marguerite, jež přivábila
v svou věž sta žáků choutkou lstnou,
aby je v Seině utopila?
Ach, kdeže loňské sněhy jsou!
Kde se svou písní slavičí
královna Blanka, lilje bílá,
kde Alis, kde se Berta skví,
kde ta, jež v Anjou vévodila?
Kde Jana, jež se s Brity bila
a pak šla na smrt hrdinskou?
Kde jsou, ó Panno bohumilá?
Ach, kdeže loňské sněhy jsou!
Zanechte zbytečného díla,
je po nich pátrat marnou hrou;
jen vůně refrénu vám zbyla:
Ach, kdeže loňské sněhy jsou!
Balada je básnickou formou, jež vznikla spolu se středověkou kurtoazní lyrikou a ve Villonově době byla již dávno všeobecně rozšířená. Podobně tomu je s rondeau: obsahuje taktéž osmi- až devítislabičné verše, spojené do dvou slok o různém počtu veršů, zato však vnitřně rýmované podle schématu ABBAAB (1. sloka) a ABBA (2. sloka). Po obou dvou slokách přichází verš, který má odezvu v prvním verši básně, někdy je tento verš s prvním veršem i zcela identický.
Rondeau
Teď, když jsem zpátky z vězení,
kde málem vypustil jsem duši,
proč osud znova do mne buší?
Vždyť přece jeho šílení
mohlo už dojít smíření;
nač tedy zas mi pokoj ruší,
když jsem zpátky!
Když vytrvá v tom řádění
a opravdu mne na smrt zkruší,
nebeský dům kéž přijme duši,
ať mohu po všem soužení
k Bohu zpátky!
Villon ve své básnické závěti bilancuje svůj pohnutý život (stal se rváčem, zlodějem, tulákem a vrahem) a omlouvá své jednání chudobou („Nuzota z lidí lotry činí / a vlky z lesů žene hlad.“). Přitom se ovšem nezříká nejtypičtějšího rysu středověké lyriky – její formálnosti: jeho básně jsou po formální stránce naprosto dokonalé, nejenom z hlediska rýmů a propracovanosti forem, ale i využitím zvukomalby a slovních hříček (homonyma, většinou vulgárně laděné, o něž je bohužel český překlad ochuzen).
Villon znal dobovou „vysokou“ literární produkci velmi dobře a parodicky na ni reagoval. Například v odpověď na básnickou skladbu „Dit de Franc Gontier“ (Vyprávění o Franku Gontierovi) od Philippa de Vitry, jež velebí prostý pastýřský život a povyšuje chudobu na nejvyšší blaho a štěstí, Villon napsal hořce výsměšnou „Baladu – protest“, v originále „Les Contrediz de Franc Gontier (Argumenty proti Frankovi Gontierovi), s proslulým refrénem „Žít v komfortu, ach, nad to v světě není!“ Kurtoazní lyriku, jež ve středověku platila, vedle nižší vagantské poezie, za vznešenější a zduchovnělejší odnož lyriky, a její výsostné téma - lásku k dámě, pojatou jakožto vazalskou službu feudálovi -, Villon zdařile zparodoval ve své Baladě o tlusté Margot, kde jeho „dámou“ je nevzhledná prostitutka („Vše vystaráno! Nebojím se psot! / Jsme stejné ráže. Dvojice jsme slot. / Lehká a pasák. Špinavý jsme rod. / Lne rovný k rovné. Jako u těch vran. / Oh, tahle špína! Špína je nám vhod. / Nás život vypliv. Plijem na život / zde v hampejzu, kde rozbili jsme stan.“). Villonova Závěť tedy navazuje na dobovou literaturu a zároveň ji zesměšňuje.
Autor je člověkem povýtce středověkým: ve svém díle bohatě využívá rozpustilé středověké grotesknosti. Závěť je ovšem i „středověce“ vážná, idea smrti je všudypřítomná a hluboce věřící básník se zcela vážně kaje ze svých hříchů. Druhou stránkou Villonova básnictví, kterou se už odpoutává od středověku, je básníkova subjektivita: zamýšlí se nad svým jedinečným osudem a zobrazuje svůj, svůj a ničí jiný trpký život. A právě spojení moderní osobitosti a parodického navázání na básnickou tradici činí z Villonovy Závěti nejpozoruhodnější dílo středověké lyriky."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ