"Mechanické piano (1952)
Vonnegut Kurt
Považte kvítí polního, kterak roste, nepracuje ani přede. Pravímť pak vám, že ani Šalamoun ve vší slávě své tak odín nebyl, jako jedno z nich…
Matouš 6:28 ( motto knihy)
Mechanické piano není důslednou antiutopií, není to alarmující varování před vědeckým a technickým pokrokem, není (slovy Vonneguta) „knihou o tom, co je, ale knihou o tom, co by mohlo být.“ Je to sice příběh o době, kdy se již nevedou války, ale přesto ne příběh o šťastné společnosti.
Amerika se v důsledku poslední, blíže nespecifikované války změnila. Stala se z ní země tří tříd - inženýrů, strojů a lidí bez kvalifikace. Tomuto rozvrstvení odpovídá i rozdělení čtvrtí města Illium ve státě New York: každá z vrstev má svoji čtvrť. Doktor Paul Proteus spokojeně obýval svoji čtvrť, čtvrť inženýrů a managerů, měl zajištěné místo ve společnosti (s vidinou postupu na vyšší místo), krásnou, ctižádostivou manželku a žádné starosti. Nebyl však typem člověka, kterého by takový stav bezvýhradně uspokojoval. Čím dál častěji navštěvuje čtvrť zvanou Domovina, domov lidí bez vysokoškolského diplomu, lidí díky práci strojů sice materiálně zajištěných, ovšem lidí bez práce, neboť ty samé stroje je nahradily ve výrobním procesu. Je to čtvrť lidí, kterým zbývají pouze dvě životní cesty: buď vstup do armády, nebo participace na rekonstrukčních a zušlechťovacích sborech, lidově „krumpáče a lopaty.“ Čtvrť bývalých dělníků, kteří nebyli schopni konkurovat stále dokonalejším strojům, má pro Protea zvláštní přitažlivost. Po četných setkáních s obyvateli Domoviny, jednak znuděných, především ale trpících ztrátou seberealizace, a i pod vlivem svého dávného přítele, nyní „enfant terrible“ nejvyšších inženýrských kruhů, Eda Finnestiho, začíná Proteus stále hlouběji reflektovat svět kolem sebe a díky svému vrozenému kritickému postoji dochází k pochybnostem o systému, pro který pracuje. Jeho postavení, práce i kariéra ztrácí pro něj smysl a on se rozhodne z „kolotoče“ vystoupit. Jenže se ukazuje, že to nepůjde tak snadno. Naráží na naprosté nepochopení ze strany manželky a i jeho zaměstnavatelé se nechtějí vynikajícího mozku jen tak lehce zbavit. Připraví pro Paula úkol, který má dokázat a upevnit jeho loajalitu a přinést mu jeden z nejvyšších postů ve státě. Má být naoko propuštěn a takto cejchován se má pokusit vniknout do řad údajného hnutí odporu s bizarním názvem „Ďáblova košile.“ Na svou nedobrovolně přijatou misii se Paul vydává v okamžiku, kdy potupně opouští tábor Na Lučinách, společensky prestižní sraz „horních deseti tisíc“, kde mezi sebou inženýři soupeří ve sportovních disciplínách a přitom se utvrzují v naplňování svého kréda, technického pokroku. Ponížený Proteus, zbavený všech svých privilegií, se vrací do Ilia, kde je při bezcílném potulování Domovinou opravdu kontaktován hnutím „Ďábelská košile“, které vede Ed Finnesty spolu se společensky zkrachovalými intelektuály, především pak reverendem J. Losherem. Proteus je násilím vzbouřenci povýšen na symbolického vůdce připravující se revoluce. Ta vypuká v určený okamžik po celé zemi, vzbouřenci oblečeni do indiánských „ďábelských košil“ se pokouší převzít kontrolu nad stroji, ale většinou jsou hned v počátku poraženi, jen někde, tak jako v Iliu, se jim podaří převzít kontrolu nad městem. Revoluce tedy končí neúspěchem, dokonce i v Iliu, kde poté, co opadne vlna vzteku a násilí, začnou vzbouřenci sami opravovat stroje, které si je přece jen již příliš podmanily. Z revoluce se stává pouhý symbol a skupinka povstalců i s Paulem Proteem se vzdává.
Mechanické piano je Vonnegutova románová prvotina (vyšla již v roce 1952) a nalezneme zde mnoho prvků typických i pro pozdější Vonnegutova díla. Ač je děj situován do složité technické budoucnosti, nejde o vyloženě vědecké fantazie z rodu děl A. C. Clarka a I. Assimova, jako ve všech Vonnegutových dílech stojí i zde v centru autorova zájmu člověk a svět, ve kterém žije. Může to být svět ohrožený ničivou zbraní (jako v Kolíbce), válkou a reakcí na ni (Jatka č. 5, Hokus Pokus) či lidskou hloupostí (Groteska). Příběh je vyprávěn v er-formě v řádné časové posloupnosti, tedy ne tak jako pozdější četné Vonnegutovy knihy, kdy vševědoucí personální vypravěč líčí to, co se stalo, s četnými digresemi, přeskakováním příběhové posloupnosti, prozrazením konců epizodních příběhů a pozdějším dovysvětlením příčin, které k těmto koncům vedly. Jakkoli je způsob podání příběhu obvyklý, rozhodně v něm lze nalézt „neobvyklé“ Vonnegutovy motivy a postavy. Takovou postavou může být vědoucí stařec James J. Tasher, který pomáhá rozpoutat revoluci, ač ví, že nemůže uspět, Paul Proteus, který již má dost věčného srovnávání s otcem atd. Vyloženě vonnegutovskou postavou je však Šáh z Bratfúru, který v rámci státní návštěvy projíždí zemí a optikou své kultury pozoruje americkou technickou kulturu a svérázně ji komentuje. To vše způsobem na první pohled humorným, v druhém plánu však nemilosrdně satirickým a kritickým. Je to přesně ten typ oblíbeného „komentátora“ z mnoha dalších Vonnegutových děl (připomeňme mystického náboženského vůdce z Kolíbky či mimozemšťany z Jatek č. 5, v dílech typu Grotesky splývá tento „komentátor“ s vypravěčem). Z Vonnegutových témat či motivů, které se v Mechanickém pianu objevují, vyberme především motiv války: ten, ač upozaděn, má v příběhu velkou důležitost, neboť válka byla příčinou současného stavu společnosti, o které Vonnegut píše. Dále snad lze připomenout motiv Ďábelské košile - bizardní, ztřeštěný, těžko uvěřitelný příběh, který se náhle objevuje v přítomnosti postav románu a mnohdy se stává zrcadlem jejich vlastního jednání."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ