"4. A KOGNITIVNÍ A KONATIVNÍ PROCESY. JEJICH UPLATNĚNÍ VE VYUČOVACÍM PROCESU. ČIVOST A VNÍMÁNÍ, PAMĚŤ, PŘEDSTAVIVOST.

„Čím více smyslů zasáhneš, tím více se děti naučí“. Daníček -> používat ve vyučovacím procesu auditivní, vizuální a jiné pomůcky.
Kognitivní procesy:
Kognitivní procesy jsou psychické procesy poznávací. Mají na starost spojení individua s okolním světem. Za základní znaky kognitivních procesů se považuje, že i sou součástí vyhledávajícího chování a mají proto úzký vztah k motivaci, že jsou interpretacemi, nikoli odrazy skutečnosti, že umožňují orientaci v jednoznačných i víceznačných situacích, že vedou k výstavbě kognitivních struktur. Jsou ovlivněny vybavenosti jedince, jeho konstitucí, pohlavím věkem, sociálně kulturním prostředím, životní historií a jsou navzájem propojeny.
Konativní procesy:
Čivost:
K odběru informací z vnějšího prostředí i z vlastního organismu slouží činnost smyslových orgánů, které generují senzorické (smyslové) procesy jako nositele informací. Činnost smyslů (zraku, sluchu, čichu atd.) se označuje jako čití.
Počitek - vzniká jako jednoduchý prožitek pří působení podnětu na receptor. Projevuje se jako psychický jev. Počitek obsahuje informaci o kvalitě a kvantitě vyvolávajícího podnětu. Je to elementární odraz předmětu nebo jevu, "je to jediná vlastnost vjemu" (jako je barva, rozměr, chuť...), vnímáme je jednotlivými smysly - zrakem, sluchem, chutí, čichem, hmatem.
Senzorické procesy - k reprodukci života je nezbytný příjem informací o vnějším i vnitřním prostředí organismu. Senzorické procesy jsou činnosti, jejichž hlavní funkcí je recepce (příjem) podnětu, tj. přijímání a rozlišování různých hodnot jednotlivých senzorických vlastností (vlastnost podnětu, která může měnit jeho hodnotu beze změny hodnot jiných vlastností, např. jasnost světla, ale naproti tomu polarita světla není senzorickou vlastností, protože není podnětem!).
Receptor je vlastním přijímačem senzorických vlastností. Tvoří vstupní část senzorického systému, který označujeme i termínem smyslový orgán nebo termínem analyzátor. Receptor tvoří soustavy čivých buněk, odpovídajících na působení různých druhů energií (mechanické, chemické, světelné podněty). V receptoru dochází k přeměně těchto energií v nervové impulsy do mozku, do korového centra příslušného smyslového orgánu, jež je označováno jako analyzátor.
Rozeznáváme 3 druhy receptorů: – mechanoreceptory (reagují na tlak)
- chemoreceptory (reagují na chemické substance)
- fotoreceptory (reagují na světlo)
dále rozlišujeme: a) vnější (exteroreceptory), které přinášejí informace z vnějšího prostředí
- dálkové (telereceptory) - zrakové, sluchové, čichové receptory
- dotykové (kontaktoreceptory) - chuťový, tlakový, tepelný aj.
b) vnitřní (interoreceptory), které informují o stavu organismu
- proprioreceptory - dotyk, rovnováha, poloha
- visceroreceproty - trávení, dýchání, krevní oběh, sexuální aj.

Jestliže týž podnět působí na receptor delší dobu, dochází ke snížení jeho citlivosti. Tento jev označujeme jako smyslovou adaptaci. Hranice intenzity podnětu, na níž již nebo ještě reagují receptory, označujeme jako absolutní prahy. Dolní počitkový práh je nejmenší množství energie, které je schopno vyvolat reakci ve formě nervového impulsu. Horní počitkový práh je největší množství energie, při němž ještě receptor reaguje specificky.
a) zrakové počitky: podmětem jsou elektromagnetické vlny (délka od 380 do 700 mm), které odráží lidské oko. Vlastním receptorem je sítnice, která obsahuje dva druhy světločivných buněk: čípky (umožňují tzv. denní, barevné vidění) a tyčinky (vidění za šera, bílo-černé vidění).
b) sluchové počitky: podnět sluchové vlny vyvolávané chvěním předmětu (od 16 do 20000 kmitů/s). Chvění se přes
bubínek a sluchové kůstky přenáší do vnitřního ucha. Receptory jsou řasinkové buňky v Cortiho ústrojí. Přijímané zvuky dělíme na tóny (vznikají pravidelným chvěním) a šumy (nepravidelným). Kvality zvuku: výška (závisí na kmitočtu), síla (na velikosti amplitudy kmitu), barva (na tvaru zvukové vlny).
c) čichové počitky: podnětem jsou drobné částečky látek rozptýlených ve vzduchu v pevné nebo plynné formě. Receptorem jsou čichové buňky umístěné na sliznici nosu. Počitek: vůně nebo zápach, podle toho, zda vyvolává příjemný nebo nepříjemný potit, obecně je výsledkem pach.
d) chuťové počitky: podnětem jsou chemické látky rozpuštěné ve slinách nebo tekutinách. Receptorem jsou chuťové pohárky uložené na povrchu jazyka, zadní stěně hltanu a okrajových částech měkkého patra; udávají tyto základní kvality: sladká, slaná, kyselá, hořká, louhová, alkalická (zásaditá).
e) kožní počitky: pod tento souhrnný název zařazujeme požitky tlaku, bolesti, tepla a chladu, protože jejich, receptory se
nacházejí v kůži a podkožním vazivu. Receptory jsou nepravidelně rozloženy po celém povrchu těla (nejvíce tlakových tělísek na špičce nosu, jazyka, prstu, pohlavních orgánech, nejméně je jich na zádech). Nepravidelně jsou umístěny i receptory na chlad a teplo. Podněty jsou chemické, fyzikální a mechanické vlivy.
f) počitky pohybu, polohy, rovnováhy: počitky pohybu (kinestetické) jdou z receptoru uložených ve svalech, šlachách,
kloubech a vazivové tkáni. Mají význam pro přesnost a rychlost vykonávání jakékoli činnosti. Pro počitky polohy a
rovnováhy (statické) je receptorem vestibulární aparát, polokruhové kanálky ve vnitřním uchu.
g) počitky orgánové: receptorem jsou visceroreceptory umístěné v jednotlivých vnitřních orgánech. Zvláštností je, že
jejich údaje jsou matné a zpřesňují se především při poruchách normální činnosti vnitřních orgánů.
h) počitky bolesti: v rozdělení počitku bolesti rozlišujeme bolest povrchovou (receptory jsou volná zakončení nervů v kůži a ve sliznicích). Bolest hluboká, která vyvěrá ze šlach, svalů a kloubů, je nedokonale lokalizována, často je tupá. Bolest viscerální je lokalizována v hladkém svalstvu útrob. Prožívání bolesti je složitě podmíněno, vlastní syntéza se uskutečňuje v mozkové kůre, značný vliv na prožívání bolesti mají i vědomé aspekty."

Součástí práce je drobné schéma. Otázky jsou zpracované v rozsahu cca 1,5 až 6 stran.