"Válka světů
Wells Herbert George
„Leč pokud by snad byly ony světy oživeny, kdo tedy pak jsou ti, kdož na nich přebývají?…kdo je skutečným pánem tvorstva – my, anebo Oni?…A čím to, že přitom je všechno jakoby přímo stvořeno pro člověka?
Keplerův výrok citovaný v Anatomii Melancholie Roberta Burtona (1577-1640)
Román anglického spisovatele H. G. Wellse (1866-1946), jednoho ze zakladatelů novodobé vědecko-fantastické literatury (sci-fi), zpracovává jedno z velkých témat tohoto žánru: je jím konflikt lidstva s mimozemskou civilizací. Tento námět získá během 20. století velkou popularitu a postupem času se vyvine ve speciální subžánr sci-fi.
Příběh se odehrává v Anglii na sklonku druhé poloviny 19. stol. Vypráví jej v retrospektivě očitý svědek zmiňovaných událostí, mladý novinář, který spokojeně žije se svou ženou na anglickém venkově. Vyprávění začíná po krátké vypravěčově úvaze dnem, kdy bylo možno pozorovat na planetě Marsu značný počet záhadných explozí. Hned druhý den poté je hrdinův kraj šokován nálezem prazvláštního kovového tělesa, které si vypravěč ihned spojí s erupcemi na Marsu. Po chvíli je již místo přistání obklopeno davem zvědavců. Zprávy o dalších nalezených tělesech přicházejí z Británie i z celého světa.
Brzy se ukáží samotní obyvatelé kovových trubic. Marťané jsou na pohled velmi odpudiví, svým tvarem připomínají rosolnaté hlavonožce, ztěžka se pohybují. Okolo svého kosmického prostředku něco neustále kutí. Zatím se nezdají být nebezpeční, to se ale změní, když bez varování zaútočí na shromážděné lidi. Použijí neznámou zbraň, jakýsi tepelný paprsek, který má obrovský ničivý potenciál. Vypravěč se svojí ženou jsou šokováni, tak jako všichni obyvatelé města. Útoky pokračují, jsou hlášeny i z jiných zasažených oblastí. Posléze se na místech kontaktu objevují obrovské chodící válečné stroje řízené Marťany. Stroje vyrážejí rozsévat zkázu po celé zemi. Město bylo srovnáno se zemí. V nastalé panice je hrdina odloučen od své paní a vyráží ji hledat. Schovává se před vražednými stroji v opuštěném domě. Zde se setkává s vojákem, který mu zoufale vypráví o masakru své jednotky a v nepříznivých barvách mu líčí vojenskou převahu Marťanů nad britskou armádou. Hrdina opouští svůj úkryt a je přímým svědkem bitky mezi divizí dělostřelců a marťanskými roboty. Dělostřelcům se sice podaří jednoho robota „sundat“, ale vzápětí jsou do jednoho zlikvidováni. Obyvatelé Londýna, mezi kterými je i hrdinův bratr, zatím nic netuší, hrozivá skutečnost k nim dorazí až s prvním bojovým monstrem.
Londýn je bleskové dobyt za pomoci nové marťanské zbraně, prudce jedovatého černého plynu. Následujících několik kapitol věnuje vypravěč zážitkům svého bratra, který doprovázejí dvě dámy na útěku z hlavního města k pobřeží. Samotný vypravěč potkává na své cestě vikáře, jenž mu však není oporou, jako spíš zátěží. Spolu s ním zůstane uvězněný v domě, který na půl rozboří další dopadající marťanský projektil. Trosky domu nemohou opustit, neboť Marťané si v oněch místech vystavěli základnu. Snaží se tedy na sebe neupozornit; přitom vetřelce pozorují a dozvídají se tak o nich nové informace. Asi nejhroznějším zjištěním je fakt, že mimozemšťanům slouží lidé za potravu. Po mnoha dnech věznění to již v důsledku ponorkové nemoci mezi vypravěčem a vikářem povážlivě jiskří. Vše se vyhrotí, když vikář zpanikaří a upozorní na ně Marťany. Úkryt je prozrazen, vikář odvlečen; vypravěč se jen tak tak zachrání v hromadě uhlí.
Teprve po několika dnech se odvažuje vyjít ven. Okolo něj panuje strašidelný klid. Vydává se nazdařbůh a všude nalézá jen zpustošenou zemi. Nikde však žádný vetřelec. Nakonec na jednoho narazí v ulicích Londýna. Je mrtev a trhají jej psi. Nalézá bojové stroje, nehybné a obsahující mrtvé Marťany. Uvědomuje si, že s útočníky je konec, pak vyčerpáním zkolabuje. Když po mnoha hodinách přichází k sobě, je ošetřován. Přeživší lidé se vrací a zvolna je opět zaváděn řád. Dochází mu, jaká byla příčina porážky mimozemšťanů. Nebyl to člověk, kdo nad vetřelci zvítězil, ale mikroskopické organismy, na které mimozemšťané nebyly ze svého prostředí připraveni a které je v podstatě rozložily zaživa. Po úplném zotavení se navrací do svého bydliště, kde se ke svému milému překvapení setkává se svojí ženou. Lidstvo přežilo, ale hrozba dalšího útoku stále zůstává. Tentokrát však budou lidé připraveni.
Když 30. října 1938 vypukla na několika místech Spojených států panika a masové zděšení, nebylo to pod dojmem sílící moci nacismu v Evropě, ale vlivem rozhlasové hry Orsona Wellese, který nezvykle realisticky za pomoci moderátorů stanice CBS inscenoval právě Válku světů. Dopad inscenace takový byl nejen díky režisérskému umu Wellesovu, ale i díky působivosti samotné předlohy. Již samotná kniha je totiž napsána tak, aby působila na čtenáře s velkou přesvědčivostí. Je to především „hlas“ vypravěče, subjektivní v prožitcích, ale schopný novinářského náhledu na situaci a okolí, který nás velmi umě vtahuje do příběhu. Jako nenápadný, ale velmi přesvědčivý prostředek Wellsovi slouží stylizace vypravěče do toho, který vypráví o něčem, co všichni nejen znají, ale také zažili. Wellsův hrdina (snad Wells sám) se často odvolává na zážitky čtenáře, dohaduje se s ním a předkládá mu vydání jemu známých (známých pochopitelně britskému čtenáři Wellsovy doby) novin a magazínů či výroky osobností té doby. Tento napůl fiktivně subjektivní napůl dokumentaristický způsob podání čtenáře pomalu přesvědčí, že o invazi vlastně již slyšel, ne-li ji sám celou prožil, a nejradši by se skoro běžel podívat na londýnský Primrose Hill, kde má být vystaven pozůstatek bojového marťanského stroje.
O samotných Marťanech není vypravěč schopen mnoho říct, i když samozřejmě během svého putování mnoho informací posbírá. Mimozemšťané zůstávají čtenáři odcizeni, neví nic o jejich motivaci, společnosti, intelektu a prožívání. Lidé jsou tedy jakoby stylizováni do role mravenců, kterým kdosi boří jejich mraveniště. Tato zvláštní převaha druhu nad druhem se stává předmětem mnoha hrdinových úvah a často vede ke kritice lidstva a jeho „panování“ nad světem. Z jakého titulu je vlastně lidstvu umožněno bořit mravencům jejich mraveniště? Proč by nemohl přijít silnější živočišný druh, který by druh homo sapiens odsunul do pozadí? Ve Válce světů se tak velmi jasně projevila Wellsova záliba v teorii vývoje druhů, kterou se intenzivně zabýval během svých vysokoškolských studií biologie. Přitom však nedochází v románě k její bagatelizaci, naopak hrdinovy úvahy působí velmi seriózně a přesvědčivě. Wellsovo vzdělání a vědecké zaměření vždy dodávalo jeho „vědeckým romancím“ na kvalitě a působivosti, Přitom se však Wells nesnažil dopodrobna vylíčit budoucí technické vynálezy, spíše tvořil věrohodnou vědecko-společenskou kulisu, kterou naplňoval fantastickým přitažlivým a originálním obsahem."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ