"Host do domu
Wolker Jiří
Wolkerova sbírka Host do domu je datována rokem 1920. Vznikala od jara 1920 do léta 1921, předběžný název zněl Ráj srdce, nakonec Jiří Wolker její název změnil podle nápisu na domě na Riegrově nábřeží, kde bývala kavárna Riviéra.V tomto roce Wolker studuje v Praze práva a vrhá se do bouřlivého literárního života, v němž se do popředí začíná dostávat mladá generace. Wolker nepodléhá překotně novým heslům a módám. Přijímá jen to, co souzní s jeho osobitým vlastním postojem k životu.
Kniha vzbudila okamžitě po svém vydání nečekaný ohlas, i když u kritiky zpočátku rozporný. Marie Pujmanová Wolkerovi vytýká přílišnou improvizovanost, Arne Novák primitivismus, lyrické žvatlání bez pevného uměleckého tvaru. To byla ta část kritiků, která novou knihu poměřovala hledisky tradiční poetiky. Řada recenzentů - mimo jiného i Karel Čapek nebo josef Hora ale naštěstí projevili porozumění pro nový zjev ve vývoji české poetiky.
Autorova prvotina Host do domu je rozdělena do tří částí. Výraznou trojčlennou kompozici sbírky sám Wolker interpretoval jako jakousi triádu - chlapecké vidění světa je vystřídáno lyrického hrdiny mučeného světem, závěr je prolnutím obou předchozích témat a nalezenou životní jistotou.
První z nich, charakteristicky nazvaná Chlapec, shrnuje básně s nápadnou autostylizací básníka jako „nejmenšího, nejpokornějšího z pokorných“. Tento Wolkerův postoj „chlapečka bosého“ z básně Pokora byl v souladu s postojem celé mladé generace, která chtěla svět zmučený válkou léčit pokorou a dětsky důvěřivým bratrským vztahem k lidem i věcem. Závěrečný obraz nejmenšího kvítku na louce, o nějž si slunce kapičkou rosy opřelo dlaň, chce říci, že svět stojí na věcech malých a prostých, protože to, co se zdálo velké a honosné, ve válce bolestně selhalo.
Celou sbírku prostupuje autostylizace, v básních objevujeme náznaky stesku po domově, vzpomínky na matku, chlapcovo seznamování se s novým životem v Praze. Vyznání Wolkera - maminčina synáčka se objevuje i v básni Kamna, ve které dětský pohled zdůvěrňuje skutečnost a objevuje tak básnickou snivost a poetické prostředí i v nejobyčejnějších věcech.
Chlapcova výprava do „cizího světa“ - odchod do Prahy na studia - je spojena s představou hledání místa mezi lidmi. - např. báseň Žně, Žebráci aj.
Mladická naivita ve věcech lásky - báseň K svátku mé milé se prolíná s naivní vírou náboženskou.
Druhý oddíl, Ukřižované srdce, je uvedený stejnojmennou básní. Obsahuje především lyriku sociální bídy a utrpení. Zcela příznačná scenerie pro tato témata je tvořena periferními uličkami, lacinými hotely, kasárnami, věznicí.
Největší bolestí pro člověka je samota, vytržení z lidské vzájemnosti, družnosti a lásky. Příkladem je báseň Vězeň, kterou Jiří Wolker věnoval svému příteli, který byl uvězněný za spoluúčast na prosincových bouřích v roce 1920.
Hořký tón poznamenává i poezii milostnou. V milostné tematice je sice vyzdvihnut motiv porozumění a soucítění, láska ještě pevněji začleňuje člověka do lidského kolektivu, při zklamání ale přichází ještě větší bolest z odcizení.
Závěrečný oddíl, jehož úvodní báseň dává název celé sbírce, představuje poezii momentu vyrovnávání se se světem. Shrnuje v sobě náplň celé básnické sbírky. Harmonizačním úsilím se přibližuje části první, chybí už zde ale hrdinova dětsky naivní chlapecká stylizace. Vyznává se z lásky k tomuto světu (báseň Věci). Objevuje se několikrát motiv smrti - např. v básních Smrt, Hřbitov. Smrt je ovšem chápána jako přirozené završení života. „Na této zemi není smrti. Jsou jenom staří a mladí.“
V dalších vydání knihy byla připojena ještě rozsáhlá báseň Svatý Kopeček, který vyšel poprvé v časopise Červen v roce 1921. Tato poéma byla jedním z prvních pokusů o ovládnutí a použití apollinairského pásma v česky psané literatuře. Pásmo je polytematická báseň, založená na volně proudících asociacích a kontextuálně spojených motivech. Osobitost Wolkerova použití této metody je v tom, že mu nejde o zcela volný proud představ, narozdíl od Apollinairových básní Pásmo nebo Zone. Wolker ukázňuje tok představ tím, že je spojuje ústřední myšlenkou lidské družnosti. Wolkerova báseň má i přísnější kompozici. Báseň je psána volným rýmovaným veršem s délkou kolísající mezi 12 až 25 slabikami. Tematicky je soustředěna na jeden den, prožitý v rodinném letním sídle na Svatém Kopečku u Olomouce. Básník sem přijíždí „z daleké Prahy a rodného Prostějova“, aby se podíval za nemocnou babičkou. Po návštěvě u jejího lůžka potká na procházce v lese bývalého kamaráda Karla Šnajdra, navštěvuje dalšího přítele, prochází se po návsi a silnici a znovu se loučí a zůstává sám ve své světnici, ale přece spojen tisícerými pouty s přáteli, kteří jdou „za hlasem zvonu okusit se mnou štěstí všeho.“ Lyrický hrdina básně ztrácí chlapeckost dřívějších veršů, je to už student, socialista, věří ve „veliké Rusko a Lenina“.
Po formální stránce se jedná o pevně sevřené básně. Hlavním výrazovým prostředkem této Wolkerovy poezie je metafora. Zachovává si ale, narozdíl třeba od metafor poetistů, stále jen funkci pomocného obrazu, nestává se tedy druhou skutečností. Wolkrovy básně jsou často postupným rozvíjením obrazného pojmenování, kterým začínají. Tak např. báseň Kamna - celá je vystavěna na úvodním přirovnání „kdyby všechny plotny u kamen mohly být jako louky na jaře.“"

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ